Jmenuji se Silvie, je mi 33 let a jsem mámou 23 měsíčního syna Matyáše. O miminko jsme se snažili asi 2 roky, nakonec jsem otěhotněla pomocí IVF. Prvně jsme 2 zkusili IUI, ale bez úspěchu. První IVF také nevyšlo, povedl se až druhý pokus. Pamatuji si každou injekci, kterou mi manžel vždycky večer píchal do břicha. Ale kvůli miminku jsem byla připravená udělat maximum. :-) Takže druhé IVF se ujalo a čekali jsem našeho Matýska.
Ve 38. týdnu těhotenství jsem si díky samovyšetření našla bulku v prsu. V té době byla velká ani ne 0,5 cm a já doufala, že se tam objevila pouze vlivem hormonálních změn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to může být rakovina. Moje doktorka mě ihned poslala na sono, udělali mi punkci, ale ta nic neprokázala, takže jsem zůstávala klidná a užívala si konec těhotenství. Všichni si mysleli, že se jedná pouze o laktační cystu. Dne 30.7.2020 se Maty narodil a já na nějakou bulku úplně zapomněla. Ale bohužel bulka rostla, měla cca 4cm a začala bolet. Když byly malému 3 týdny, tak došlo na biopsii. To už jsem pojala podezření, že něco není úplně v pořádku, ale pořád jsem doufala v cystu, jakoukoli. Asi 14 dní na to, bylo to 1. 9. 2020, mi lékaři oznámili, že mám zhoubný nádor. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Mám se přece radovat z vysněného miminka, ne řešit rakovinu. Ale věděla jsem, že pro uzdravení udělám všechno, co bude v mých silách. Samozřejmě se mi honili hlavou otázky typu „proč zrovna já?“, „vždyť žiji zdravě a nekouřím“ a „chodím do přírody“. Tak proč já?! Přece nemůžu umřít, mám malé miminko, teď ještě ne, chci být s ním, vidět ho vyrůstat, vše ho naučit. Tohle se musí honit v hlavách všech maminek s podobnou diagnózou.
Týden po výsledcích jsem absolvovala první chemoterapii. Musela jsem přestat kojit, což pro mne byla jedna z nejtěžších věcí. Řekla bych, že snad horší než celá diagnóza. Chtěla jsem dát svému chlapečkovi to nejlepší, a to pro mě v tu chvíli bylo moje mléko, ne prášek z dózy. Snažila jsem se přijít na možnosti, jak kojit co nejdéle. Bohužel můj nádor je velmi agresivní, rychle rostl a nešlo čekat. Ještě dnes je mi pro každém krmení z lahvičky úzko a chce se mi brečet. Pamatuji si to jako včera, bylo pondělí 7. 9. 2020. Jeli jsme na MOÚ na konzultaci co dál, jakou nastavit léčbu. Vše bylo neskutečně rychlé, hned ve středu 9. 9. 2020 jsem nastoupila na první chemoterapii. Od té chvíle jsem nemohla kojit, takže naše poslední kojení proběhlo tu středu v 5 ráno. Dostala jsem léky na zastavení laktace, mléka jsem měla hodně, takže to trvalo celkem dlouho, než se přestalo tvořit. Bylo pro mě opravdu velmi psychicky náročné vidět, že mám spoustu mléka pro své miminko a nemůžu mu ho dát. U posledního kojení a u prvního krmení z lahvičky jsem brečela. Ale vím, že je důležitější, aby měl Matýsek zdravou mámu, ne původ mléka, zda mé nebo umělé. Bylo třeba zahájit léčbu co nejdříve, protože nádor rychle rostl. Během měsíce vyrost z 0,5 cm na 4 cm. Prvních 14 dní pro mě bylo asi nejhorších, úplná hormonální bouře, k tomu přestat kojit, zjistit jaké mléko a lahvičky budou malému vyhovovat. K tomu se pak přidala nevolnost a únava po chemoterapii. Dále tady byl strach co dál, jak moje tělo přijme léčbu. Jestli to moje tělo zvládne. Ale věděla jsem, že to nesmím vzdát, mám pro co žít. Můj hnací motor je můj chlapeček, můj manžel a rodina. Snažím se myslet pozitivně. Ostatně když se budu hroutit, tak tím nikomu nepomůžu. Zdravá mysl = zdravé tělo.
Mám teď za sebou chemoterapii, operaci a ozařování. Asi 14 dní po první dávce chema mi vypadaly skoro všechny vlasy. Pamatuji si ten večer, když jsem si po sprše česala vlasy a najednou jsem měla v ruce pramen vlasů. Měla jsem pěkné dlouhé, hustší vlasy. Během těhotenství mi krásně zesílily. Stála jsem v pyžamu v koupelně, držela ten pramen vlasů a brečela. Věděla jsem, že vypadají, ale na ten moment vás nikdo nepřipraví. Z okolí slyšíte věty typu: „Jsou to jen vlasy, ty dorostou.“ Jo dorostou, ale na psychice to nepřidá. Po operaci, která proběhla v lednu, mi vypadal zbytek vlasů. Trápí mě neuropatie, brní mě ruce a nohy. V konečcích prstů jsme úplně ztratila cit. Nehty se odloučily od lůžek. Trpím nespavostí, rozmazaným viděním a poruchou rovnováhy, a psychickými problémy. Ale všechny vedlejší účinky léčby beru jako daň za život.
- Silvie