Nikdy jsem neměla žádný vážný gynekologický problém, HA jsem brala asi jen 5 let. Pak jsem si přečetla vše možné a rozhodla se chránit jinak. S manželem jsme se seznámili v létě a na jaře jsem zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme spolu krátce, ale o miminku jsme mluvili. Jen jsem nečekala, že se povede tak brzy. Zpětně bych to označila za sladkou nevědomost. Poslouchala jsem lékaře. Chodila na kontroly. Těhotenství bylo ukázkové. Syn se narodil v termínu s krásnými mírami. Porod byl úžasný. Partner byl obrovskou oporou. O dalším miminku jsme se začali bavit, když měl syn cca rok. Já o tom nechtěla ani slyšet. Chtěla jsem daleko větší časový odstup. Po úvahách jsem svolila. Syna jsem ještě kojila - nakonec do 2 let. A tak menstruace ani ovulace nebyly pravidelné. Neřešili jsme to asi třičtvrtě roku. Pořád jsem si říkala, že je to vlivem hormonálních změn. Testovala jsem ovulaci, která chodila ukázkově každý měsíc. Navrhla jsem návštěvu CAR (pozn. centrum asistované reprodukce) pro provedení testů mně i partnerovi. Vyšetření na imunologii a průchodnost vejcovodů jsem si musela doslova vydupat. Verdikt? Jste oba naprosto zdrávi. Nikde není žádný problém. Začal kolotoč řízeného styku, hormonů, nakonec i IUI (pozn. intrauterinní inseminace). Nic nevedlo k miminku. Tohle jsme řešili asi 2 roky. Nakonec jsme se s manželem dohodli že si dáme pauzu od všeho. Trpěli jsme oba psychicky. Ze sexu se stala nutnost. To bylo na jaře a chtěli jsme si s malým užít léto. Zpětně kdybych mohla, tak to léto vymažu z paměti. Konec června a začátek července byl hektický, pár svateb, dovolená, stanování. Nestihla jsem pozorovat ani cyklus ani to kdy jsme měli s manželem intimní chvilku. V půlce července jsem zjistila podle aplikace, že mi mešká menstruace, samozřejmě první co mi blesklo hlavou jsem se smíchem zahnala. Přeci se nám to nemohlo povést teď?! Dodnes pamatuji, jak se na těhotenském testu okamžitě vybarvila druhá čárka. Sesunula jsem se na zem. Třepala jsem se a volala na manžela. Se slzami v očích jsem mu podala test. Viděl jich už tolik negativních, že jsme hnedka jeli pro další, abychom se utvrdili. Všechny ukázkově pozitivní. Spadl nám s manželem obrovský kámen ze srdce. Bože povedlo se, chlapeček bude mít sourozence! Něco se mi ale nezdálo. Takový červíček v hlavě. Zaháněla jsem ho a říkala si, že bude vše v pořádku. Pro jistotu jsem volala do CAR. Objednali mě na hladinu HCG (pozn. choriový gonadotropin, přítomen po usazení oplodněného vajíčka do děložní sliznice). Když jsem tam jela měla jsem být 5 tt. Lékařka odebrala krev, poté udělala ultrazvuk. Bohužel nebylo nic vidět. Pouze malinký gestační váček. Netvářila se, ale říkala, že je ještě brzy. Odpoledne mi volala výsledek: "Hodnota HCG je 1200". Říkala, že je to málo a že mám přijet znova. Manžel mě uklidňoval, že bude všechno v pořádku. Bohužel můj červ v hlavě se zvětšoval a já už viděla nejčernější scénáře. Nechtěla jsem se stresovat dalšími odběry a vyšetřeními. Tak jsem zrušila další odběry a objednala se rovnou ke svému gynekologovi. Objednaná jsem byla na 7tt. Byl to hrozný čas čekání. Neměla jsem žádné těhotenské příznaky. Jeden večer jsem usnula u televize, manžel mě budil a jak jsem vstala udělalo se mi hrozně nevolno. Srdce mi bušilo, bylo mi na zvracení a měla jsem velmi divný pocit v břiše. Byly to takové návaly. Brečela jsem v posteli, že určitě potratím.. Nakonec se mi podařilo usnout. Ráno se objevil pouze narůžovělý výtok. Hned ten den jsem jela k lékaři. Bylo to 2 dny před plánovanou návštěvou. Doktor mi vzal krev. Na ultrazvuku větší gestační váček, ale prázdný. S brekem jsem sedla do auta a po cestě domů jsem asi dvakrát zastavovala pro přívaly pláče. Druhý den mi volal lékař, abych přijela ještě jednou na krev. HCG bylo minimální, ale chtěl mít úplnou jistotu. Ten večer jsem měla bolesti a přišla velmi silná opožděná menstruace s kousky sliznice. Po odebrání HCG mi bylo sděleno, že je to zamlklé těhotenství.
Nejhorší rána přišla druhý den kdy mi volali výsledky. "HCG vám znovu stouplo, něco je špatně, sbalte si tašku." Zítra ráno nástup do nemocnice. Naprosto vyděšená jsem musela s pravdou ven před rodinou, kvůli hlídání malého. Druhý den, proběhl znovu odběr krve a velký podrobný ultrazvuk. Vidíte to na levém vaječníku? Utvar již byl zapouzdřený, stihli jsme za minutu 12, že nepraskl sám.
MIMODĚLOŽNÍ TĚHOTENSTVÍ. Já? Ježiši proč já? Nástup do nemocnice, laparoskopie, rekonvalescence.. ale to nejhorší teprve přišlo. Po zákroku přišel lékař a řekl: "Odebrali jsme vám levý vejcovod. Bohužel na pravém jsou vlivem zánětu srůsty, které se nepodařilo dobře rozrušit. Je otázka kdy se objeví znovu. Otěhotnět přirozeně ještě můžete, šance jsou již ale snížené." O IVF (pozn. in-vitro fertilizace) jsem do té doby nechtěla ani slyšet. Já, která jsem už jednou přirozeně otěhotněla, půjdu na IVF? Nedokázala jsem si to představit. Jenže v tu chvíli nám jiná cesta za miminkem nezbývala.
Manžel byl celou dobu neskutečnou oporou. Cesta za miminkem nás sblížila ještě víc. Vinila jsem sebe. Jsem špatná, neschopná počít dítě. Proč nedokáži to jediné, kvůli čemu jsem žena?! Bylo mi strašně líto manžela, že mu nejsem schopná dát druhé dítě.
V listopadu jsme zavítali do nového CARU s daleko lepším přístupem. Ihned začal kolotoč injekcí, odběr vajíček atd. V prosinci bude první transfer! Rovnou ET (pozn. embryotransfer). Byla jsem šťastná. Jsem v pořádku nachystaná, povede se napoprvé! Máme 6 luxusních "embryjek". Ještě jsme si s manželem dělali srandu, že si je odrodíme všechny. Chyba lávky. Menstruace se dostavila 5 dní do testování. Tohle jsem nečekala, nejenomže dítě nepočnu přirozeně, ale nejsem schopná ani docílit toho, aby se u mě zabydlelo embryo! Opakovala jsem si a neskutečně mě to sžíralo. Stala se ze mě pesimistka. Už dopředu jsem měla černé scénáře.
Hned jsem chtěla plánovat další - tedy první KET (pozn. kryoembryotransfer). "Bohužel, nemáte ovulaci. Můžeme ji podpořit léky nebo počkat." Při představě dalších hormonů se mi dělalo zle. Počkáme. V tu chvíli se mi ozvala kamarádka, že jim se IVF podařilo. Celou cestu se mnou sdílela. Přijela a mně se strašně ulevilo, moct tohle někomu říct a probrat to. Začala jsem se na IVF dívat jinak. Je to dar - dar medicíny. Nejhorší bylo čekání na další ultrazvuk, zda se chystá ovulace...a bohužel nechystala, prý vlivem ET a odběru vajíček.
Byla jsem před zhroucením. Ptala jsem se sama sebe, co jsem tak strašného udělala a kdo mě tak strašně trestá. Ohromená jsem souhlasila s řízeným cyklem a nasazením utrogestanu a estrofemu. Vše vypadalo dobře. KET proběhl v pořádku. Testovat můžeme za 14 dní. Samozřejmě jsem to nevydržela a udělala test 10 den po KETu. Na testu byla téměř neviditelná druhá čárka, která byla vidět pouze na bílém podkladu. Říkala jsem si, že je brzy a že počkáme. Jenomže 14 den byl test sněhobílý. Brečela jsem doma manželovi, viděla jsem to jako obrovské selhání. Nejsem schopna to embryo ani udržet, ach jo. Menstruace se dostavila až po vysazení léků.
Světlo na konci tunelu: Třetí pokus vyšel, druhý KET. Užívám si plných těhotenských příznaků, těším se z každého ultrazvuku, kde vidím drobečka sílit. Syn se těší na sourozence, kterého očekáváme na jeho páté narozeniny. Strach je neskutečný. S nikým o těhotenství nechci mluvit, a kromě nejbližší rodiny o tom nikdo neví. Beru stále podpůrné léky, ale všechno je zanedbatelné a vše podstoupím pro touhu nakonec sevřít naše miminko v náručí. Doufáme, že bude vše v pořádku až do konce.
Nejhorší na naší cestě je vypořádávat se neustále s poznámkami - od lidí, kteří o všem věděli, i od těch, kteří nevědí nic. Nemoct mít druhé miminko po prvním přirozeném je hrozné. Slýchávala jsem ať jsme rádi alespoň za jedno, ale nikdo nevidí tu bolest, když už právě jedno máte a najednou nemůžete počít další.
- Adéla H.