Když už si myslím, že jsem z toho venku, přijde situace, která mi ty vzpomínky zase krutě vrátí zpět. Je to víc jak 20 let a opravdu jsem už několikrát byla přesvědčena o tom, že to mám v sobě i s okolím vyřešené, odpuštěné, přijaté a jsem s tím vším srovnaná. Za ty roky jsem spoustu situací a detailů vytěsnila, aby mne to nezžíralo a mohla jsem dál fungovat normálně. Před lety mne ani nenapadlo svěřit se odborníkovi, který by mi s tím pomohl. Byla jsem v podstatě ještě dítě a nebylo mi to ani od okolí nabídnuto, tak jsem se s tím musela poprat sama. Některá traumata za roky, kdy “to” neřešíme a vytěsňujeme, mohou napáchat v těle, ale i na duši pěknou paseku. Jsem přesvědčena o tom, že i tohle mé životní trauma je jeden z důvodů, proč jsem vážně onemocněla, proč si vybírám v cizím prostředí místo na spaní tak, abych neležela na levém boku zároveň zády do prostoru místnosti a proč mi po příchodu dětí na svět tak moc záleží na tom, aby měly zdravé sebevědomí a vážili si sami sebe a uměli se za sebe postavit.
Otvírám tu své trauma, svou bolest, téma, které je stále tak trochu tabu a v očích mnoha lidí je odsuzované, ať už směrem k viníkovi, tak bohužel i k oběti a může přinést mnohem větší problémy, než se na první pohled může zdát. Není pro mne snadné o tom psát a proto tento příběh píši anonymně, jelikož stále ještě nejsem u konce a připravena přijmout a řešit reakce svého blízkého okolí. Ano, asi to zní divně, že ani po tolika letech to nejde, ale vězte, že to vše není tak snadné. Řekněme si to tedy na rovinu: Byla jsem jako dítě zneužívaná a následky si nesu dodnes.
Hodně vzpomínek jsem z hlavy vytěsnila, protože mi ubližovaly a ovlivňovaly mé vztahy, sebevědomí a přijetí svého těla. Sama se divím zpětně, že jsem na spoustu věcí, které se děly zapomněla, ale na některé detaily a hlavně ty pocity, které jsem prožívala, nezapomenu nikdy. Tehdy mi bylo asi něco kolem dvanácti let, mí rodiče se rozvedli a my se odstěhovali do nového domu společně s mou sestrou a máminým novým přítelem. Tehdy to nebylo jednoduché, rozvod mých rodičů jsem snášela celkem špatně, jelikož oba šli proti sobě a my se sestrou jsme se cítily jako rukojmí jejich sporu. S tátou a s částí rodiny jsme se nakonec vzdálili a žili v novém prostředí s novým členem domácnosti, který nám se sestrou už od začátku neseděl. Vím, stává se to častokrát, že děti hned nepřijmou nového partnera svého rodiče, ale u nás se časem ukázalo, že naše prvotní instinkty byly opravdu správné. Pan D, říkejme mu tak, nebyl vlídný člověk, nebyl vřelý a řekla bych, že nás se sestrou vyloženě neměl rád. Já vlastně měla pocit, že nemá rád ani tu naši mámu. Ale co jsme měly dělat? Mamku jsme měly hrozně rády a snažily se vše přijmout tak, jak je. Problémy začaly v době, kdy pan D přišel o práci a byl hodně doma. Jeho nálada byla pod psa a odráželo se to v jeho chování. Svůj čas trávil hodně u televize, dokonce i v noci, kdy všichni spali a tehdy to začalo, má noční můra. Pan D začal navštěvovat v nočních hodinách pokojíček, který jsem sdílela se svou malou sestrou. Chvějou se mi ruce, tečou mi slzy, když to píšu, ale musí to už ven.Teď se dostanu k tomu, proč mám dodnes problém, spát na levém boku zády do místnosti. Přesně takhle jsem roky spala, ve své oblíbené poloze, klidným spánkem holky, která do té doby neměla žádné vážné problémy. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé vzbudila s pocitem, že mě něco tlačí a někdo na mne sahá v místech, na které by rozhodně nikdo cizí sahat neměl. Lekla jsem se, otočila se a ta osoba utekla. Bylo to jak ve snu, nejprve jsem si opravdu myslela, že to byla jen noční můra a já to rychle zaspala a další den si ani nevzpomněla. Uběhlo pár dní a já v noci cítila zase ten tlak, zase mne to vylekalo, ale hrozně jsem se bála otočit, tak jsem pohla tělem a ta osoba zase utekla. Další dny se to stále opakovalo a mně došlo, co se děje. Bylo mi to hrozně nepříjemné, cítila jsem se tak hrozně zranitelná, bála jsem se, co se bude dalšího dít a zároveň jsem neměla odvahu se svěřit mamce. Přes den jsem fungovala normálně, co to šlo, ale byla jsem hrozně zlomená a vystrašená. Nemohla jsem se mu podívat do tváře, začala jsem se ho bát. Byl na mne i během dne nepříjemný a hnusný, ale zároveň hrál hru: “nic se neděje, já nic nedělám”. Postupně začal pracovat na snižování mého už tak chatrného sebevědomí a vnukával mi myšlenku, že za nic nestojím, jsem ošklivá a hloupá holka, co v životě nic nedokáže a stejně bude maximálně jednou pracovat leda tak u krav. Když vám někdo začne podsouvat tyhle myšlenky a nemáte oporu, tak tomu začnete doopravdy věřit. A já začala. Postupně jsem se naučila spát na druhém bohu, abych měla přehled, kdy přichází a zabránila tak jeho “pozornosti”. Netušila jsem však, co to způsobí a dodnes se cítím provinile, že jsem ji neochránila. Nebylo jí ani deset let a zažívala to samé co já. Když jsem to zjistila, odhodlala jsem se to začít aspoň trošku řešit. Svěřila jsem se sestře, že prožívám to stejné a společně jsme se začaly podporovat a hledat cestu, jak z toho ven. Neměly jsme sílu se svěřit mamce, paradoxně jsme se jí snažily ochránit a bály jsme se, že až to zjistí, že se rozejdou a mamka bude zase sama a bude smutná. Vůbec nechápu, jak nás něco takového mohlo napadnout, vždyť žila vedle tyrana a člověka, který zneužívá její děti. Ale ono je to vše spojené právě s tím našim sebevědomím a tím, že jsme samy sebe neměly až tak rády. To platí tedy hlavně u mne. Když jsme šly se sestrou spát, stražily jsme různé pasti za dveřmi a u postelí, aby zakopl nebo nás šustění igelitových tašek vzbudilo a my tak daly najevo, že jsme vzhůru a má smůlu. No, ne vždy to vyšlo. Paradoxně jsme měly štěstí, že ho nevzrušovalo vědomí, že jsme vzhůru a nenutil nás vyloženě násilím k nějakým “akcím”, šlo mu primárně o sahání na choulostivá místa. Já už upřímně ani nevím, kolik let a jak dlouho tohle trvalo. Vím jen, že jsem mu takto jednou přes den, kdy mamka nebyla doma řekla, ať nás nechá na pokoji, že od toho má mámu, že jsme malý holky a tohle nesmí a že jí to řekneme. On byl naprosto v klidu a řekl mi, že máma není doma, takže mám smůlu a on si může dělat co chce a mám být ráda, že o mne někdo projevuje “zájem” a že ví, že to stejně neřeknu, jelikož, kdybych to řekla, tak mi stejně nikdo neuvěří, takové hloupé holce. A víte co? Já tu odvahu vážně nenašla. On ale věděl, že už to tak snadný nebude a dal nám v tomhle ohledu naštěstí pokoj a nám se na chvíli ulevilo.
Začalo ale jiné peklo, ale to už je na dlouhý román. Po nějaké době, kdy jsme čelily se sestrou i mamkou jeho psychickému a u mamky i fyzickému nátlaku, utekly jsme všechny tři z domova. Konečně se svěřily mamce, co se nám roky dělo a věřily, opravdu jsme věřily, že jsme u konce. Nebylo to tak. Tento scénář mne vlastně vůbec nikdy nenapadl. Bylo nám sděleno, že pan D tvrdí, že lžeme a že se mu jen chceme pomstít a měly jsme opravdu pocit, že nám máma úplně nevěří, ani po tom všem, co dalšího dělal. Dokonce jsme se domů k němu po čase zase vrátily se slibem, že se polepší. Řeknu vám, že to pro mne bylo asi to nejhorší, co se mi v životě stalo. Ne, zneužívání jako malé holce a ani vážná nemoc, která si mne našla v dospělosti, ale ten pocit, že ten nejbližší vám nejspíš nevěří a vracíte se do místa, kde se bojíte. A taky jsme se měly čeho bát.
Začalo peklo č.XY. Já v té době maturovala a chtěla světu ukázat, že za něco přece jen stojím, dokonce jsem se dostala na vysokou školu. To ovšem znamenalo, že doma nechám mámu se sestrou s tímto člověkem a upřímně jsem se o ně bála. Nakonec se vše nějak vyřešilo a už roky jsme pryč, daleko od něj a dále nám již aktivně neničí životy. Víte, já se bála tohle téma otevřít. Dodnes vím, že kdyby se to dozvěděl někdo další z rodiny, tak mámu hned odsoudí, že tomu nezabránila. Já sama s tím stále bojuju. Není to tak, že by mamka z toho nebyla špatná a celé si to vnitřně nevyčítala. Ale stále čekám na to velké “promiň”. V době, kdy jsem chodila na střední školu jsem si našla kluka, nebylo pro mne jednoduché navázat intimní vztah, ale nějak jsme to společně zvládli. Mám však pocit, že se náš vztah pokazil, jakmile jsem se mu svěřila s tím, co jsem jako dítě zažila a upřímně, můj současný partner, s kterým žiji již řadu let a dokonce s ním mám děti a jsem šťastná, tak o mém malém/velkém tajemství neví. Já už se celkově vnitřně bojím, že mé představy nebudou naplněny, tak už raději u lidí nemám valná očekávání, jelikož se bojím zklamání a raději se nechám mile překvapit. Jedno vím však jistě, své děti chci do života připravit tak, aby si byly samy sebou jistí, měly se rády, věděly, že jsem tu vždy pro ně, ochráním je a mohou se mi vždy s čímkoliv svěřit. Jsou pro mne vším a já jsem tak přešťastná, že jim mohu být mámou a doufám jen, že je nezklamu. Ale stále v té mé hlavě mám toho červíčka, který mne bude strašit a já se budu o ně bát, až opustí svou postel a já budu mít strach, aby jim nikdo neubližoval.
Sama roky pracuji na svém sebepřijetí a své vlastní hodnotě, ale je to cesta na dlouhou trať, ale věřím, že k tomu cíli dojdu. Tímto bych chtěla vám všem říct, že i když máme za sebou nehezké životní zkušenosti, vždy je naděje a vždy to stojí na nás, jak s danou situací naložíme.
Držím všem pěsti a posílám velké objetí vám všem, kteří prožívají jakékoliv životní trauma.
Comments