Tolikrát jsem si říkala, že to zkusím napsat. Že mi to třeba pomůže to ze sebe definitivně dostat, vytěsnit. Nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Nevěděla jsem, jak začít...
Z mého raného dětství si nepamatuju skoro nic. Pamatuju si jen to, co znám z fotek, a některý "ty" zážitky. Cca do deseti let mám život v mlze. Mozek vytěsnil úplně vše. Sama ani nevím, kdy přesně to začalo. Tuším, že někdy v první třídě. Cca v čerstvých sedmi letech... Ale těžko odhadovat, byla jsem dítě a trvalo to několik let, něž jsem se odhodlala to říct doma. Můj děda umřel, když mi byly tři roky. Babička si pak našla nového partnera. Pamatuju si, že jsem ho ze začátku měla fakt ráda , byl hrozně hodný... Vlastně ani nevím , kdy to bylo poprvé. Nebo jak se to stalo, že se to začalo dít. Pamatuju si opravdu jen útržky. Jen některé chvíle, situace. Co mám ale v živé paměti pořád, to jsou pocity. I teď, když to píšu , jsem úplně v křeči a klepu se zimou. Mám sevřený hrudník a nemůžu dýchat. A to je to skoro třicet let.... Nedokážu o tom mluvit. Ví to rodina. Z tenkrát. Ale nikdy jsem nikomu nevyprávěla konkrétní události. Možná manželovi. Tomu věřím nade všechno. Ale stejně mi nejde o tom mluvit. Dodnes mi je ale blbě, když projíždíme kolem fabriky na krmiva pro slepice ve městě, kde babička s ním bydlela. Byla jsem tam na prázdninách a ten den jsem s ním jela na kole koupit zrní. Bylo brzo ráno, ale já jsem chtěla jet, protože mě jezdit na kole bavilo. Už den předem mi říkal, že se těší, až pojedeme. Že zrní rovnou odvezeme na zahrádku, která byla asi 10 minut na kole od bytu. Že mi tam ukáže, "jak to dělá s babičkou". Já měla hrozný strach. I přesto jsem ráno jela. Doteď nechápu proč. pořád se divím, že pro mě byla ta radost z jízdy na kole, z "výletu", silnější, než ten strach, co se bude dít. Nicméně, když jsme jeli z té fabriky, tak říkal, že se těší na zahrádku (teď v dospělosti mi je z toho ještě víc na blití, když si představím, jak musel být nadržený z představy, že za chvíli dojde k sexu s malým dítětem!! Mám co dělat, abych teď nešla reálně zvracet). Když jsme ale projížděli v blízkosti paneláku, kde babička žila, já jsem se odpojila a rychle šlapala "domů". Nepamatuju si, co bylo dál. jen vím, že na zahrádku jsem s ním nejela. A nikdy taky nedošlo k tomu nejhoršímu. Díky bohu. Neumím si představit, co by se mnou bylo , kdyby k tomu došlo - dospělý chlap a malá holčička. To přece fyziologicky ani nemůže jít! To se nebál, že to tím praskne? Možná že bál. Proto to nikdy neudělal. Nebo byl opravdu tak "hodnej", že nechtěl tolik přes sílu? Ne. Blbost. Prostě se bál, že to praskne a nebude mít nic. Pamatuju si třeba to, jak mě naši jednou odvezli k babičce na noc na hlídaní. Šli na nějaký ples nebo do kina. Zavedli mě nahoru do bytu. Byl tam jen on. Babička prý byla ještě na zahrádce. Pamatuju si to svoje zděšení a strach. Vidím to jako dnes, jak jsem hystericky řvala, že tam nechci být a že chci jet s nima domů, ale naši to (pochopitelně) brali asi jen jako že je mi líto, že nemůžu jít s nima a že se mi bude stýskat. A já běžela na balkon a hystericky brečela a křičela na ně dolů k autu, ať mě tam nenechávají. Jen co odjeli, tak jsem ležela na gauči. Měla jsem modrou džínovou sukni a losově oranžový punčocháče. Přes ty mi začal strkat prsty dovnitř mezi nohy. Ještě dnes si vybavuju ten pocit, jak to bolí a škrábe. Než stačilo dojít k něčemu horšímu, utekla jsem na záchod. Tam jsem se zamknula a čekala tam, než přijde babička. Další vzpomínka - ležela jsem v posteli mezí ním a babičkou. Tam k tomu docházelo nejčastěji. A taky na zahrádce. Hnus. Prostě kdykoliv měl příležitost. Ležela jsem tam, on na mě zase chmatal a chtěl, abych mu na něj sáhla. Dodnes HO mám před očima. (A zase se mi chce zvracet.) Já jsem nechtěla. On mi vzal ruku a dal mi ji na něj. Já jsem hned ucuknula, bylo mi to nechutný. On mě přes tu ruku plácnul. Znova mi ji vzal a chtěl mi ji na něj dát. Já jsem utekla pryč. Další vzpomínka - babička vařila v kuchyni oběd, on mě vzal do ložnice, položil na postel a začal mě olizovat přes kalhotky. A kolem kalhotek. Bylo mi to nechutný. Odstrkovala jsem ho. Byl naštvanej. Já pak zas utekla za babičkou. Byly to bílý kalhotky s červenorůžovýma puntíkama. Tehdy mi to bylo nechutný a nesnášela jsem to. Ale když si to vybavím teď v dospělosti, vidím, jak to bylo strašný a tisíckrát horší a nechutnější, než jsem si kdy jako dítě uměla představit. Víc vzpomínek asi nemám. Jen třeba na to, jak jsem každý večer, těch několik let, prosila mamku, ať si jde ke mně večer sednout a zazpívá mi. Každý večer jsem brečela a chtěla jí to říct. Ale nešlo to. Vždy, když se zeptala, proč brečím, tak jsem většinou řekla, že je mi líto, že umřela Mikina (pes babičky a dědy - rodičů mamky, se kterýma jsme žili v domě). Umřela několik let před tím, než se tohle dělo, ale mě tenkrát nic jiného nenapadlo. Ještě si vzpomínám, že jednou v létě si pro mě babička a on přijeli a já jsem utekla ven za kamarádkou - sousedkou. Řekla jsem jí, že se musíme schovávat, dokud babička zas neodjede. Opravdu jsme se schovávaly a pak zpoza auta kontrolovaly, jestli už jsou pryč... Jednoho večera se mi teda podařilo to mamce říct. "Že na mě dědeček sahá". Ona se zeptala, JAK sahá? - Mezi nohy... Vytáhla mě z postele , posadila v kuchyni ke stolu, rozsvítila, zavolala na taťku, ať okamžitě přijde a řekla mi, ať mu to zopakuju.. Tak jsem to řekla. Pak už si zas nic nepamatuju. Vybavuju si ale, že hlavním důvodem , proč jsem to neřekla, bylo to, že jsem chtěla uchránit taťku. Aby mu nebylo líto , že si babička našla takového hnusáka. Postupem času mi bylo jasný, že je špatně, co dělá. Nelíbilo se mi to, bolelo to a pořád jsem poslouchala, že to nesmím nikde říct, že to bude naše tajemství. A že babičce by to bylo líto, kdyby to zjistila. A bála jsem se, že by se s ní táta přestal bavit a že bych mu tím pádem zkazila vztah s maminkou. Jo. to byly moje myšlenkové pochody v devíti letech. (A bohužel tenhle přístup k lidem/životu mám pořád - hlavně uchránit - před čímkoliv, i jen špatným pocitem - ostatní. Na úkor mě. Asi jsem se s tím narodila.) Teprve nedávno jsme na to vlastně s mamkou narazily, jak to bylo. Dozvěděla jsem, že to měla fakt těžký, protože byla těhotná a ráno se dozvěděla, že ji hrozí předčasný porod a nastoupila na rizikové těhotenství. Odpoledne ji babička - její maminka - oznámila , že má rakovinu prsu. A večer jsem na ni vybalila tohle. To musela být neuvěřitelná nálož. Nicméně vzpomínám si, že naši pozvali babičku s ním k nám domů, tam jim všechno řekli, babička tomu nevěřila, on prý nezapíral, a jeli domů. Táta jí prý řekl, ať ho okamžitě opustí. Neopustila. Přestala se vídat s námi. Nejezdila na naše oslavy , i když jsme ji zvali. Já tam jezdila na Vánoce a narozeniny - aby tátovi nebylo líto, že jsem ji zavrhla. A aby jí nebylo líto, že jsem jí zavrhla. Prostě nechtěla jsem nikomu ublížit. Dokonce jsem vždy přemlouvala mamku, aby taky na ty oslavy jezdila, aby tátovi nebylo líto , že babičku zavrhla. On byl vždy zavřený v ložnici. ON TAM PROSTĚ BYL TAKY! V TOM BYTĚ. Prostě šílený! Teď jako dospělá to teprve vidím - mamka měla svatý právo tam nejezdit a vůbec se divím, že s ní ještě kdy promluvila. Nakonec po několika letech taky začala znova jezdit. Ale babička k nám nepřijela myslím nikdy. Na žádnou naši oslavu. Tehdy jsem to nechápala a bylo mi to líto. Teď zas jako dospělá vidím, že to asi bylo kvůli tomu, že nebyla schopná podívat se mně/mamce do očí. Nebo nevím. Každopádně k soudu nikdy nešel Naši mě nechtěli stresovat tím, abych musela někde vypovídat. Žil spokojeně až do smrti s babičkou. Po cca šesti letech od chvíle, kdy jsem to našim řekla, jsem ho potkala. Můj táta byl v nemocnici v HK a můj strejda vzal mě a babičku a jeli jsme tátu navštívit. Mě vyzvedl na nádraží, pak jsme jeli pro babičku. Já jsem si musela odskočit. Šla jsem teda u ní na záchod a když jsem vylezla ze záchodu, tak jsem na chodbičce potkala JEHO! Oba jsme stáli naproti sobě v šoku. A já mu řekla DOBRÝ DEN!!! V tom šoku jsem se zmohla opravdu jen na Dobrý den. Ještě chybělo, abych mu poděkovala, jak mi krásně posral život. Musím říct, že v sexuálním životě mě to až tak moc neovlivnilo. Předpokládám, že díky tomu, že na nejhorší nikdy nedošlo. Ale po psychické stránce hrozně moc. Pamatuju si, jak jsem si jednou pořezala ruku žiletkou, jak jsem vyhrožovala (x-krát), že se zabiju, skočím pod vlak. Byla jsem už v pubertě psychicky dost nevyrovnaná. V dospělosti to přešlo do šílených úzkostných stavů. Velkými úzkostmi trpím dodnes. Vystřídala jsem za tu dobu několik psychologů, ale můj problém je, že jakmile dojde na "tu" věc, tak se mi příčí o tom mluvit a radši už tam nikdy nejdu. Momentálně chodím k psycholožce už sedm měsíců, což je zdaleka nejdýl za tu dobu, co zkouším se sebou něco dělat. A chci to dotáhnout do konce. I když pořád jsem jí zatím nic z toho neřekla. Každopádně chci uzavřít tuhle kapitolu. Chci se zbavit úzkostných stavů, který mě přivádí k šílenství a ničí mi zdraví. Už od těch deseti let jsem trpěla na bolesti podbřišku. V 15 jsem s tím byla dokonce v nemocnici na pozorování, spousta vyšetření, testů, v 19 letech diagnostická laparoskopie... Nikde nic. Bylo to psychický. Přiznám se, že jsem měla strach , že mi nepůjde otěhotnět, protože čím jsem byla starší, tím víc mi docházela spojitost mezi psychikou a fyzickým zdravím a zrovna tohle propojení se nabízí. Měli jsme ale obrovské štěstí a oba naši úžasňáci se povedli na první pokus :-) Ale možná mám o ně díky svým "zážitkům" větší strach než ostatní mámy. Živě si představuju, co všechno se kde může stát. Snažím se budovat ve svých dětech důvěru, aby za mnou nebo za manželem přišli kdykoliv, když budou mít nějaký problém nebo i jen špatný pocit. Z čehokoliv. Co se týká mé osoby, musím přiznat, že mi jsou protivní, někdy až nechutní starší muži. Nerada se s nimi bavím. A nedejbože když je to doktor a musí na mne sahat. A pokud je to starý chlap s bílými vlasy (jako měl on), tak to je konec. Nejhorší je, že já v těch chlapech vidím úchyly. I když to jsou třeba známí. Musím sama sebe přesvědčovat, že on to určitě svoji vnučce nedělá, i když se k ní chová hezky. On se ke mně choval taky hezky. Obecně ke každýmu. Člověk by si řekl - skvělej, hodnej chlap. A já hodná holka. Od malička. Dodnes. Dodnes jsem se nenaučila myslet nejvíc na sebe, než na ostatní. Skvěle se to ukázalo loni v prosinci (2021). Ve zkratce - mám zablokovaná záda, jsem věčně ve stresu. Šla jsem na masáž, abych se konečně trochu uvolnila, vypnula.. Masérka se mi nejdřív snažila odblokovat záda, cítila jsem, že potřebuji křupnutí , ale to nějak ne a ne přijít. Ona tedy že mě objedná k jejímu manželovi, že právě dělá to křupnutí (mají masážní salon společně, živí se tím oba). To mi bylo dost nepřijemný, ale té paní jsem věřila. Už jsem u ní byla dřív a dost mi tehdy pomohla i psychicky, protože dělá kraniosakrální terapii a je taky trochu ezo, jako já :-) A tak jsem jí věřila a přes moji nechuť jsem k němu šla (přesně typ staršího - pro mne slizkého - muže). Celý ten proces mi byl nepříjemný , navíc když jsem ležela na břiše, tak on že mi musí rozepnout podprsenku, aby se dostal právě na ty obratle , který mám zablokovaný. Tak jsem si ji chtěla rozepnout a on mě zarazil, že ji rozepne. Neřekla jsem nic. I když mi to vadilo. Šílený ale bylo to, že když mi ji rozepínal, tak to nešlo a on u toho říkal - "No tak, dělej, pojď." a podobný řeči. To se mi chtělo skoro zvracet. Ale ze studu nebo ze slušnosti nebo z jiných nepochopitelných důvodů jsem nic neřekla a vydržela jsem to. Vrchol ale byl, když jsem ležela na boku a on stál za mnou a řekl mi, ať se posunu na lehátku víc doprostřed. Tak jsem se posunovala a on mi při té příležitosti jakoby "pomáhal" a zajel mi rukou úplně mezi nohy. Já jsem byla v naprostým šoku. Neřekla , ani neudělala jsem vůbec nic. Vůbec. Byla jsem ráda , když to skončilo. Zaplatila jsem (!!!), PODĚKOVALA jsem!!! A jela jsem domů. Domů jsem přijela už totálně vyklepaná a vzteklá sama na sebe. Že jsem si to ZASE nechala líbit. Navíc teď jsem dospělá. Nechápu. Dodnes to nechápu a dodnes na to myslím a nevím, jak se k tomu mám postavit. Psycholožka se mě ptala, jestli jsem s tím něco dělala. Řekla jsem , že ne. Protože jsem nechtěla ublížit jeho ženě, aby nebyla zklamaná ze svýho muže, když ona je taková fajn. Nebo aby se to někde nerozneslo, že tohle dělá a netrpěly tím pak jeho (dospělé) děti. Prostě celá já! Ale stejně mi to pořád leží v žaludku. Podle psycholožky by možná stálo za to ho minimálně upozornit, že se choval nevhodně a že si má dát pozor nebo něco takového. Jsem totiž přesvědčená o tom, že si takhle "užívá" kontakt s každou ženou. Nebo každou , která si to nechá líbit. Jako já. Podle mě je to úchyl. Po téhle zkušenosti zase víc přemýšlím , jestli tyhle situace z nějakýho důvodu nepřitahuju...
- Petra