Těhotenství je náročné - rozhodně ANO. Porod je prostě strašný - rozhodně ANO, ale porodem to nekončí!! Ještě tu totiž máme ŠESTINEDĚLÍ. Ale o něm už se tak moc detailně nepíše. Dozvíme se, že budeme unavené, psychicky rozladěné a bude nás bolet šití po nástřihu či jizva po císaři. Ale tím to stále nekončí!
Měla jsem celkem pohodové těhotenství. Téměř žádné těhu neduhy, jen ten 3.trimestr už byl celkově náročný a otravný. A pak najednou přišlo vysvobození...38+5 mi v 11 dopoledne rupla voda. Ve 12 jsme byli v porodnici. Prvorodička, to počítejte nejdříve po půlnoci, pravděpodobně až zítra ráno, říkali mi. Ve 13:30 začaly kontrakce, které se díky sprše rychle stupňovaly. V 15:30h nesnesitelné bolesti a letěli jsme na porodní box. Volejte manžela!!! Aby to vůbec stihl. Epidural už ani nepřicházel v úvahu. Malá se drala ven strašně rychle, já se rychle otvírala, paráda. Vše jak z učebnice rychlého easy porodu, ačkoliv netypického u prvorodičky. A tím to taky skončilo...začala jsem tlačit a malá se zasekla v porodních cestách. Průšvih!! Panika, stres, omdlévání, kyslík, v místnosti najednou asi 15 lidí, řev můj, řev doktorky, že musím tlačit víc, nebo se tam udusí. Použití zvonu, malá venku a ticho. Nedýchala, běželi s ní na JIP. Následovalo hodinové šití a pak rodinný odpočinek na porodním boxu, který jsme ovšem strávili jen s manželem nekonečným mlčením. Trvalo hodinu a pul, než přišla doktorka z JIP a řekla nám, co je s naší holčičkou. Naštěstí se jí podařilo rozdýchat a dali ji do inkubátoru. Manžel se na ni směl jít podívat a vyfotit mi ji. A tak to zůstalo následující 3 dny. Malá v inkubátoru a já paralyzovaná bolestí v posteli.
Šestinedělí začalo! Nemohla jsem chodit, sedět, ležet, no katastrofa. Navíc jsem dole měla drén, což bylo totálně nepříjemný. Nevím proč jsem si myslela, že až ho vyndají, vše se zlepší. Velký omyl. Třetí den mi drén konečně vyndali, ale moje imobilita byla stále stejná. Nicméně už jsem malou konečně mohla dostat k sobe. A to teprve začalo. Uléhat do postele nebo z ní vstávat s miminkem v náručí, když se nemůžete bolestí hnout, bylo fakt sado maso. Nedej bože, že jsem si něco zapomněla na přebalováku a musela to absolvovat znova. Návštěvy byly zakázány a tak bylo všechno na mě 24/7. Každé 2h jsem musela kojit, před kojením jít malou přebalit, zvážit, po kojení zvážit znova, dokrmit, jelikož jsem měla málo mléka a po kojení zkoušet odsát. Celý tenhle proces trval cca 2 hodiny, takže když jsem skončila s odsáváním, začalo to celé nanovo. 3 dny a 3 noci jsem nespala, než jsem padla alespoň na hodinu vyčerpáním. O to vtipnější bylo to, že jsem se měla alespoň 10x denně sprchovat a ledovat spodek, co to jde. OK a kdy to mám prosím vás jako dělat? Miminko totiž nemůžete nechat samotné v pokoji. Takže realita byla taková, že jsem za den stihla 2x wc a večer jednu ultra rychlou sprchu. Jediný, co mi nedělalo problém, bylo jídlo. Snědla jsem všechny "dobroty", které jsme dostávali. Byl to jediný přísun energie. Pátý den to konečně přišlo: ,,Jestli se na to cítíte, pustíme vás domů". Samozřejmě, že jsem se na to necítila, ale to bych tam ležela do dneška. Takže jsem dělala, jak je mi skvěle a šly jsme s malou domů.
Měla novorozeneckou žloutenku, takže pořád spala, brečela a jen jsme ji museli budit na krmení každé 3 hodiny. Manžel pomáhal, takže to jakž takž šlo. Jenže po pár dnech doma, týden po porodu začalo to pravé šestinedělí. Po každém kojení mne přepadla zimnice a v noci jsem pro změnu propotila povlečení. a spodek stále stejně ,, na kaši,,. Z ničeho nic mě začalo šíleně bolet v krku, mandle poseté čepy, přihlásila se angína. Asi hodinu na to mi zduřely dásně, začaly bolet a krvácet. Aha, zánět dásní, výborný. A do večera jsem měla jazyk a pusu plnou aftů a přes noc se udělaly i na rtech. Navíc mě úplně přešla všechna chuť k jídlu. Jedla jsem pod tlakem, protože jsem věděla, že kvůli kojení musím. Výborný, horší už to asi být nemůže. Dle doktorky oslabená imunita po porodu a rozhozené hormony. Mám vydržet, přejde to. Měla pravdu, přešlo to. Ale následující týden jsem byla úplně rozložená a zoufalá. S takovými problémy jsem opravdu nepočítala. Návštěvy měly holt smůlu. A pak přišel třetí týden. Všechno už bude dobrý, myslela jsem si. No, nebylo. Udělal se mi exém na břiše a taky se objevila linea nigra. Ta ma sice po porodu zmizet, ale mě se po porodu teprve udělala. A pak to přišlo. Dostala jsem odvahu vzít zrcátko a podívat se dolů. OMG!! Zjistila jsem, že to místo, co mne tak bolí, bolí asi proto, že se mi rozjely stehy a je tam díra. Asi teda, copak já poznám nějaký správný šití ?! Co teď? Rozhodla jsem se vydržet, jak se to bude hojit. Manžel totiž začal chodit do práce, takže bych k doktorce nedojela, když stále nemůžu sedět a malou tam táhnout taky nechci. Dalším nemilým překvapením byly zatvrdliny v prsu, které se udělaly z ničeho nic. Nejdřív jedna větší a během pár desítek minut se přidalo několik menších. Opět rady typu ,,často je během dne masírujte v horké sprše, beru jako úplně mimo realitu. Nemůžete chodit každou hodinu do sprchy omývat spodek, zahřívat a masírovat prsa, 3x denně dělat sedací koupele, když máte doma nespací uřvané mimčo a opět jste na to zase sama. Taky se nedočtete, že když musíte minimálně 3 týdny nosit každý den vložku, někdy i několik vložek najednou, tak z toho budete mít pěkný opruzeniny. Jenže o téhle realitě se nikde nedočtete! ... Tak to byly první tři týdny. Půlka šestinedělí. Jedním slovem HRŮZA. Tak jsem zvědavá, co přinese ta druhá půlka. Už teď se toho děsím. U těhotenství totiž víte, že skončí. U porodu víte, že dřív či později skončí. Ale u poporodních problémů nevíte, kdy a jestli vůbec skončí. Často přemýšlím, jestli byl horsi porod nebo je horší šestinedělí. Porod je pro organismus šílenej záhul, po kterém si ale nemůžete na týden zalézt do postele a vzpamatovat se. Ta příroda to sice vymyslela geniálně, ale z mého pohledu dost neprakticky. Ale asi věděla, proč to dělá. Snad to někomu pomůže alespoň pro představu.
- Luca Z.