Onkologický pacient je kvůli svému onemocnění vystaven velkému stresu. Je to pro něj velmi těžké období, které potřebuje zvládnout, a proto jsou podpora a přístup okolí velmi důležité. Je hned několik situací, které se v průběhu nádorového onemocnění stanou snad každému. Po povídání si se stovkami onkologicky nemocných pacientů jsme vytvořili „tahák“ pro lepší komunikaci mezi nemocnými a jejich okolím.
Co neříkat (a nepsat)
Někteří lidé, a není jich zrovna málo, se necítí vedle nemocného ve své kůži. Jejich reakce
na tuto situaci se tedy mohou lišit. Konkrétní reakce se různí, ale je několik přístupů, které pacientům ubližují:
Bagatelizace situace a pocitů: Každý prožívá náročné situace jinak a velmi častým, nechtěným, ublížením formou bagatelizace je reakce na viditelné změny u pacientů – vlasy, váha nebo blednutí pokožky. Když žena zmíní, že ji trápí, že přišla o vlasy, že vypadá jinak, věta, která v různé formě obvykle lidi napadne jako první, je: „Jsou to jen vlasy, buď ráda,
že žiješ.“ Můžeme to myslet sebelíp, ale když se někdo necítí dobře ve vlastní kůži, neměli bychom jejich pocity snižovat a naopak bychom si je měli vyslechnout, snažit se je pochopit
a hledat možné řešení. Další podobné věty jsou například tyto:
„Rakovinu má dnes každej druhej.“
„Můj známej to zvládl úplně v pohodě.“
„Na rakovinu se už skoro neumírá.“
„To bude dobrý, mě třeba hrozně bolí záda.“
Stres, strach a výčitky: Je až k nevíře, kolik blízkých umí pacienty osočit z toho, že si za svou nemoc mohou sami. Ať už jsme k tomu svým (nezdravým) chováním šli naproti, nebo ne, nikdy není na místě říkat věty jako: „Za to si můžeš sám.“ Další velice nepříjemný a dlouhotrvající pocit je strach, který v nás zůstává i dlouho po té jedné vyřčené větě. Tyto jsou zpravidla:
„To měl děda/známý a přesně na tenhle druh rakoviny zemřel“, v dalším případě, po ukončené léčbě, přichází: „A nebojíš se, že se ti to vrátí?“
Nedostatečné pochopení: Mnohým pomáhá o své těžké situaci mluvit. Proto když se nám snaží otevřít a sdělit své pocity, snažme se je neodsuzovat, nehledat za tím nic záludného
či zákeřného a v případě, že je evidentní, že si dotyčný opravdu chce popovídat, a vy máte pocit, že mu neumíte pomoci, doporučujeme se obrátit na odborníky – tedy psychoterapeuty.
„Kéž bych na ty terapie začala chodit už v průběhu toho celého.“ – Simona
Ne, mít nádor není „dobrý“: Reakce některých působí tak, že nám na první pohled nemoc snad i závidí. Proč? Protože jsme najednou „žhavé téma“ nebo něčím unikátní. Tyto poznámky se zpravidla týkají těch z nás, kteří se rozhodnou o svém příběhu a nemoci mluvit a šířit osvětu, čímž si získají jakýsi zájem veřejnosti. Na druhou stranu se může stát, že člověk, který pomáhá nemocnému, po čase cítí, že jeho „obyčejné“ starosti a problémy nejsou podstatné
a nemůže si postěžovat. Více k pečujícím osobám najdete v následující kapitole.
„Zajímavá jsem chtěla být, když jsem si obarvila vlasy, ne když jsem dostala rakovinu.“
„Že se nestydíš, snažit se vydělat na nemoci!“
„Ty se máš, nemusíš do práce.“
„Budeš mít zdarma plastickou operaci.“
„Ty se máš, že máš invalidní důchod.“
„Aspoň po chemoterapii zhubneš.“
Nevyžádané rady: Stejně jako v běžném zdravém životě nejsou nevyžádané rady příliš oblíbené. V emočně vypjatých chvílích a situacích je každá taková rada ještě o řád horší. Obvyklé neoblíbené rady jsou tyto:
„Nesmíš se tomu tak poddávat.“
„Měl/a bys jíst to a tohle.“
„Nestresuj se.“
„Měl/a bys asi v životě něco změnit, když jsi onemocněl/a rakovinou.“
„Neměl/a by ses stýkat s onkopacienty, je to hrozně depresivní, zničí tě to.“
„Neměla bys moc chodit ven s holou hlavou, děsí to lidi.“
No a pak jsou lidé, kteří to jednoduše „nedávají“. Což vyústí v to, že nám řeknou podobnou větu, jako je tato: „Nemůžu se s tebou bavit. Víš, jak je pro mě těžký, že jsi nemocná?“.
Na jednu stranu se můžeme snažit ocenit upřímnost a s dotyčným se, bez jakýchkoli očekávání, rozloučit.
Jak nemocného oslovit
Je vám toto povědomé?
Myslíme to dobře, ale máme pocit, že si nejsme až tak blízcí.
Chtěli bychom nabídnout svou pomoc, ale nikdo se nás o nic neprosil.
Už jsme spolu nebyli v kontaktu dlouho, teď je mi blbý se ozvat.
Věty, které nejlépe rezonují s člověkem v náročné situaci, jsou:
„Co pro tebe můžu udělat?“
„Jak ti můžu pomoci?“
Je ale možné, že pomoc odmítnou. Možná ji v tuto chvíli opravdu nepotřebují, chtějí být sami
a potřebují prostor, nebo přesně nevědí, s čím bychom jim mohli pomoci. Je proto moc důležité zeptat se znovu. Za pár týdnů se situace může změnit a naši pomoc pacient ocení. Naši onko-pacienti radí, které věty pro ně byly významné a co by bývali chtěli slyšet:
„Ty vole. Tak co teď musíme udělat?“ – Přátelský důraz na to, že v situaci nejsme sami.
„Spolu to zvládneme! Věřím tomu.“
„Ahoj, nechci tě otravovat, ale doslechla jsem se o tvé situaci. Mrzí mě, čím si procházíš, a chci jen říct, že kdybych mohla s něčím pomoct, jsem tu. Myslím na vás.“
„Můžu ti s něčím pomoct? Například dojít nakoupit a vzít děti na výlet, aby sis mohla odpočinout?“
„Jsem tu pro tebe. Kdykoliv se na mě můžeš obrátit.“
Pro každého funguje něco jiného, ale jedná-li se o nám blízkou osobu, o někoho, koho známe, je velmi důležité nezapomínat na to, jací lidé to jsou a byli před nemocí, a chovat se k nim jako dříve.
Tip psychoterapeuta: Když už někomu pomůžeme, je fajn vyměnit obvyklé „není zač“ za „udělal jsem to pro tebe rád“. Mnohdy nám to nedochází, ale můžeme tím zlehčovat jeho poděkování. A poděkování je v tu chvíli to jediné, co nám může daná osoba nabídnout.
Aktivity
Celoživotní záliby a zájmy se s nemocí nemění. Je proto velmi důležité nezapomínat na to,
s kým mluvíme, jaká témata, sporty nebo aktivity dotyčného baví. Můžeme je pozvat na procházku nebo k nějaké činnosti, na kterou se budou cítit. Zahrát si deskovou hru, pustit
si společně sportovní utkání nebo se smát věcem, kterým jsme se smáli dříve. Důležité je
se ptát, ukázat zájem a snažit se nemocnému dávat najevo, že je pro nás stále tím samým kamarádem a parťákem.
- z knihy Příběhy o rakovině, strana 92.
Kniha k dostání zde.