Je zvláštní, jak si v 17 letech člověk myslí, že otěhotní po prvním nechráněném styku. To je největší strašák a tak si nechá pro jistotu předepsat antikoncepci. U mě byla navíc antikoncepce zázračným lékem na akné, takže jasná volba. HA jsem brala od svých 16 celkem 12 let! Moje představa byla taková, že až budeme chtít s manželem miminko, antikoncepci vysadím, „pročistím“ tělo a nejdéle za pár měsíců otěhotním.
Naplánované to bylo hezky, ale realita byla jiná. Po vysazení antikoncepce jsem asi 5 měsíců vůbec neměla menstruaci. U gynekologa jsem dostala několik vyvolávacích injekcí, žádná nezabrala. Proto mi začal z krve sledovat hladinu hormonů v rámci cyklu a po několika dalších vyšetřeních jsem od něj slyšela diagnózu: "máte syndrom polycystických vaječníků (PCOS). Zkrátka máte ve vaječníku moc vajíček, která nedozrávají, proto nemáte ovulaci a menstruaci. Přirozeně neotěhotníte(!)". A protože gynekolog spolupracuje s jedním centrem asistované reprodukce (CAR), nabídl se, že rovnou objedná injekce a další měsíc začneme se stimulací na IVF. To vše mi řekl asi v 10 minutách. Odcházela jsem jako opařená a začala googlit.
Druhý den jsem mu zavolala, ať injekce neobjednává a už jsem k němu nikdy nešla. Začala jsem cvičit hormonální jógu, chodila na čínskou medicínu, lymfatické masáže. Brala jsem vitamíny, vysadila cukr. Pozorovala jsem svoje tělo a snažila jsem se na něj (možná poprvé v životě) pořádně naladit. Hodně jsem si o PCOS zjišťovala, četla jsem si příběhy jiných žen, kterým se povedlo i s touto diagnózou přirozeně otěhotnět. Toto období trvalo asi 9 měsíců.
Pak jsem na jaře v roce 2019 přirozeně otěhotněla. V den, kdy jsem díky Nině přišla za nejúžasnější paní doktorkou do jejího CAR, jsem sama poznala, že 66. den cyklu přichází ovulace, což mi paní doktorka na ultrazvuku potvrdila. Ten pozitivní těhotenský test, na který jsme s manželem koukali asi o 13 dní později, vidím dodnes. Objednala jsem se na krev, aby bylo těhotenství potvrzeno. Na telefonát s výsledkem taky nezapomenu: máte hcg 33, takže se pravděpodobně jedná o těhotenství, ale přijďte ještě v pondělí znovu. To byla středa. Období, ve kterém mi nejprve 2x týdně odebírali v CAR krev a pak jsem chodila 1x týdně na ultrazvuk, kde paní doktorka pozorovala, zda se těhotenství vyvíjí, zda se nejedná o mimoděložní těhotenství, zda je v gestačním váčku živý plod, trvalo celkem pět dlouhých týdnů, které mám jako v mlze. Vím, že jsem žila od kontroly ke kontrole a snažila se nepropadat zoufalství a doufat, že vše dobře dopadne.
Bohužel se nejednalo o prosperující těhotenství, neboť v 9. týdnu v gestačním váčku stále nebyl živý plod s bijícím srdíčkem. Diagnóza: zamlklé těhotenství a následovala revize dělohy v porodnici v Podolí. Po probuzení z narkózy jsem strávila pár hodin na pokoji, na kterém kromě mě byly dvě čerstvé maminky, které šly na revizi dělohy po šestinedělí. Chvíli měly na pokoji i svoje miminka. Bavily se o porodu, o mateřství a mně se chtělo prostě jen strašně brečet a hlavně tam vůbec nebýt. Záviděla jsem jim, že drží svoje miminko v náručí, můžou ho nakojit a nejvíc ze všeho jsem se bála, že já tenhle pocit nikdy nezažiju.
Po této zkušenosti už jsme se svěřili do péče paní doktorky a zkoušeli další rok lehčí formy asistované reprodukce, což byl v našem případě časovaný pohlavní styk a inseminace. Takže braní hormonů, docházení na ultrazvuky, čekání na těhotenský test, obrečení neúspěchu, pauza, nabrání sil na další pokus a tak stále dokola.
Během té doby otěhotněly snad všechny mé kamarádky a známé. Některé už poněkolikáté :). Myslím, že ten, kdo podobnou situaci nezažil, asi nemůže pochopit tu směs pocitů, které zažíváte, když vám vaši blízcí oznámí, že čekají miminko. Velká radost za ně, zároveň pocit strašného smutku a vlastně i trochu závist, za kterou se stydíte a vyčítáte si jí, protože přeci miminko jim přejete. Ale sobě taky. Takže jsem se vždy s kamarádkou radovala za ní a večer do polštáře brečela za sebe.
Když mi Nina řekla, zda bych nesepsala svůj příběh, byla jsem těhotná. Jeden den jsem si tedy v hlavě přehrávala, co jsem všechno jsme za více než dva roky s manželem prožili a dalších x nocí po sobě se mi zdálo, že jsem potratila, že jsem vůbec neotěhotněla, že musím na revizi, že miminku nebije srdíčko a podobně… Psaní jsem tedy odložila a příběh sepisuji až nyní, když vedle mě spí moje šestiměsíční dcera.
Dceru máme díky ivf a té neúžasnější paní doktorce, která jako by nikdy nepochybovala o tom, že otěhotním a budu mít miminko. První kolo ivf nevyšlo, naštěstí jsme měli tři zamražená oplodněná vajíčka. Po rozmrazení byla na kryo embryo transfer vhodná jen dvě a z nich se uchytilo jedno. To jedno, na které se teď koukám a mám slzy v očích. Každý den si uvědomuji, jaké máme neskutečné štěstí, že jí máme <3.
Po této zkušenosti si říkám, že jsem měla o své diagnóze a obecně o problémech spojených s otěhotněním více mluvit. Strašně dlouhou dobu jsem vše držela v sobě a řešila to jen s manželem, mamkou a s nejbližšími kamarádkami (a i s těmi celkem hodně povrchně). Málokdo věděl, co se pod tou maskou „ano, miminko bychom chtěli, ale necháváme tomu volný průběh“ skutečně děje a co za bolest prožívám. Určitě bych tím předešla otázkám, kdy budeme mít miminko my nebo radám, že stačí jen správně počítat. Věřte, že někomu opravdu nestačí. Z každého příběhu, který skončil dobře, jsem čerpala energii a sílu na to jít dál. Doufám tedy, že třeba i náš příběh někomu dodá víru, že vše dobře dopadne.
- Gábina B.