Ze začátku to znělo tak jednoduše. Chceme miminko, tak budeme mít miminko. Gynekolog byl při pravidelných kontrolách doslova nadšený, že prý je vše v naprostém pořádku a že se nám brzy zadaří. To jsem ovšem netušila, co všechno mě ve 24 letech čeká.
Po půl roce snažení se na nás usmálo štěstí v podobě dvou čárek na těhotenském testu. Úsměv nám z tváře bohužel po několika dnech zmizel. Bolest břicha, silné krvácení a drsná slova lékaře na pohotovosti: Plod nevykazuje známky života, jste mladá, nebrečte… Čekala mě několikadenní návštěva nemocnice s následnou neodkladnou kyretáží. Všichni nás podporovali, že je pohnojeno a brzy se zadaří. Po dalších a dalších měsících zklamání jsem vyzkoušela cvičit hormonální jógu i mojžíšovu metodu, navštěvovala poradkyni na otěhotnění, pila jsem různé čaje, jedla spoustu vitamínů, byla s manželem na celkové zdravotní kontrole těla, navštěvovala kliniku čínské medicíny a podstupovala akupunkturu, dokonce jsem i zašla za psychoterapeutkou..
Po dvou letech jsme se nakonec rozhodli navštívit kliniku asistované reprodukce. Pro začátek nás čekaly všechny možné testy, krev, genetika atd., kde nám následně předali zprávu, že jsme oba naprosto zdraví. Poté následovalo několik neúspěšných inseminací, až jsme se dostali k poslední fázi, a to umělému oplodnění. Čekalo mě každodenní píchání injekcí, které musel aplikovat manžel, protože můj strach z injekcí byl silnější, dále kontroly na UTZ a léky. Na hormonální stimulaci jsem ale zareagovala natolik přehnaně, že moje vaječníky vyprodukovaly 28 kvalitních vajíček. Hrozil mi hyperstimulační syndrom, který se bohužel i projevil. Po narkóze, kdy mi byla všechna vajíčka odebraná, jsem se probudila se strašnými bolestmi, omdlévala jsem, nemohla jsem ani stát, ani ležet. Měla jsem v sobě 5 kapaček na utlumení bolesti, kontroly na UTZ, manžela po boku, ale bolest nepolevovala. Vzhledem k tomu, že jsem ,,zdržovala,, a na odběry čekaly další pacientky, byla jsem požádána, ať manžel odejde, nebo ať zkusím odjet domu. Pár doušků coca-coly mě nakoply a pomohly dojít v předklonu alespoň k autu. Doma mě čekala několikadenní muka. Nesnesitelná bolest podbřišku a hlavy, zvracení, nemožnost se najíst, dušnost a pláč. Navíc jako bonus volali z CARu, že mi dle výsledků krve hrozí trombóza. Opět mě tedy čekaly injekce do již rozpíchaného a modrého břicha. Po několika dnech jsem kvůli silným bolestem nohou podstoupila vyšetření v nemocnici, kde trombózu vyloučili. Následovalo několik UTZ v CAR, kde pravidelně kontrolovali moje vaječníky velké jako dva pomeranče. Vzhledem k syndromu nebylo možné provést ET. Lékařům se podařilo ,,vyrobit,, 7 kvalitních embryí, která bylo nutné zmrazit. Po třech měsících, kdy se uklidnilo vše včetně mojí psychiky, se domluvil KET v nativu, tzn. vložení embrya po proběhnutí ovulace a bez nutnosti hormonální léčby.
Dodnes si pamatuji to zvláštní píchnutí v podbřišku, když jsem po vložení embrya ležela povinných několik desítek minut na břiše v ordinaci. První, co mě napadlo, že se to podařilo. Po několika dnech se čárka opravdu začala objevovat a my se potichu radovali, že se tentokrát zadařilo.
Těhotenství proběhlo tak nějak zvláštně. V začátcích mě vyděsilo krvácení, které ale bylo zřejmě důsledek uhnizďování embrya. Naše rostoucí hrozinka se měla čile k světu, vzhledem k poloze koncem pánevním a malému množství plodové vody, jsem extrémně cítila každý pohyb děťátka. Oba jsme tušili, že se narodí holčička, což se nám na všech kontrolách i potvrdilo. Všechny testy a kontroly byly v pořádku, děťátko na UTZ bylo větší a větší, mělo na každé ruce i noze 5 malých prstíků. Trápilo mě časté zvracení a nechutenství (do cca 25 týdne), tento stav vystřídalo časté tvrdnutí břicha a předčasní poslíčci, z toho důvodu jsem byla na kontrolách u lékaře častěji než obvykle. Ve 33 tt se ale tvrdnutí břicha proměnilo v počínající porod. Vystrašený mladý doktor na pohotovosti děsil sebe i nás. Holčička byla koncem pánevním a nedonošená. Byla jsem tedy převezena akutně sanitkou do Fakultní Thomayerovi nemocnice, kde jsem strávila několik dní na porodním sále, nadopovaná všemi možnými léky, jednak pro zastavení porodu, ale také pro naši holčičku, aby byla na případný časný příchod na svět připravena. Bolest a křik všech nastávajících maminek z ostatních sálů slyším v uších dodnes, stále nechápu, proč jsem nebyla převezena na normální pokoj. Porod se podařilo zastavit, avšak v 36tt se vše opakovalo, s tím rozdílem, že se lékaři rozhodli porod nezastavovat. Ten se po dvou dnech zastavil sám.
Dcera se rozhodla přijít na svět ve 38 tt, kdy mi ve dvě ráno praskla voda. Zvuk jako když bouchne špunt od vína. I přes nedostatek plodové vody mi to v tu chvíli přišlo jako nezastavitelný proud vody. Kontrakce začaly prakticky ihned, na nic jsme tedy nečekali a jeli do porodnice. Vzhledem k naší předchozí situaci s mladým lékařem na pohotovosti, jsme porodnici změnili a narychlo domluvili porod ve FTN, kde mě podpořili v přirozeném porodu koncem pánevním. Dcera je prý malinká, kolem 2kg, bude to jednoduchý a rychlý porod. V tu chvíli jsem ani netušila, jak daleko jsou od pravdy.
Po několika hodinách v silných bederních bolestech a kontrakcích, mi lékařka doporučila epidural, že prý mě čeká ještě dlouhá cesta a s těmito bolestmi bych nevydržela. Jaká to byla úleva, odpočinout si. Ovšem díky odpočinku přestaly také kontrakce a z toho důvodu mi byl později podán oxytocin. Bolesti přišly jako přívalová vlna. S pláčem jsem chodila po pokoji, kapala ze mě krev jak ze zvířete, manžel mi pomáhal do sprchy a na balón. V půl 4 večer jsem byla připravena rodit. Lékaři přesně instruovali, kdy tlačit a kdy ne. Byla to nesnesitelná a vyčerpávající bolest spojená s křikem lékařů, kteří říkali, co a jak dělat, stálo jich tam tuším 8. Když jsem myslela, že jsem se silami na dně a plakala, že to nezvládnu, lékaři mě ještě víc povzbuzovali a křičeli, že musím vydržet, že dítě už je skoro na světě. Po chvíli odběhli s malým nehybným tělíčkem, které ale neplakalo. V tu chvíli mi v hlavě proběhly ty nejčernější myšlenky a nadávala jsem si, že jsem se pro riskantní spontánní porod koncem pánevním rozhodla. Po pár chvilkách se ale pláč rozezněl a šťastný manžel přiběhl, že máme po 15 hodinách těžkého porodu a po 3 náročných letech zdravou skoro 3,5kg holčičku. První přiložení miminka probíhalo spolu se šitím nástřihu hráze. Potom mi holčičku vzali a odvezli mě na pokoj, kde začala drsná noc. Naprosto vyčerpaná a hladová jsem snědla svačinu i večeři, ovšem na toaletu jsem si sama dojít nemohla. Při sebemenších pokusech vstát jsem omdlévala, což se mi ve sprše i povedlo. V noci se tento scénář několikrát opakoval, jako bonus se mi při nalévání prsou vytvořili přídatné žlázy, které extrémně bolely. Dceru mi předali až druhý den odpoledne, kdy jsem se lehce vzpamatovala.
Ráda bych řekla, že to po všech peripetiích byla s tím malým uzlíčkem láska na první pohled, avšak trauma z porodu si přineslo svou daň a lásku jsem si začala budovat postupně doma. Naše holčička mi se vším maximálně pomáhala, hezky jedla, přibírala a krásně spala, od mala se usmívala. Díky tomu jsem se brzo dala dohromady a užívala si naplno její krásnou společnost. Byl to od začátku boj, ale miluju jí nadevše.
- Adéla F.
Comments