Je mi skoro 42 let, mám třináctiletého syna.
O miminko se s partnerem pokoušíme už osmý rok. Absolvovali jsme různá vyšetření, podle nichž jsme oba zdraví. Navštívili jsme rozličné odborníky a další experty, kteří mají u neplodných párů údajně stoprocentní úspěšnost – tuto statistiku jsme očividně narušili.
Proběhlo rovnání kostrče, čínská medicína, akupunktura, bylinky. Vrcholem byla paní, která o sobě tvrdila, že je čarodějnice, a která mi sdělila, že nemůžu mít dítě, protože mě nemá ráda vlastní matka… Čtyřikrát jsme absolvovali cyklus umělého oplodnění.
Zažili jsme nepočítaně dní plných naděje, a taky spoustu dnů zoufalství. Mám ale za to, že nás to společně ještě sblížilo. Momentálně už na to „netlačíme”, už si zase užíváme sex bez “postranních” myšlenek. Navíc je tu syn, kterého občas oslovuju přezdívkou „Slunce.” A je tu rodina, kamarádky, pes, práce, je tu spoustu věcí, díky kterým mám dobrou náladu.
Nelituju se, ale samozřejmě nade mnou občas chmury zvítězí.
A taky – pořád někde ve skrytu duše doufám, že třeba jednou…?
- Iva H.