Ahoj, jmenuji se Zuzana, je mi 43 let a od dubna 2018 se léčím s rakovinou prsu.
Ale pojďme hezky od začátku.
V únoru 2018 večer při sprchování jsem si nahmatala bulku v pravém prsu. Zatím jsem nepropadala panice, protože mě před dvěma lety diagnostikovali na stejném místě cystu a tak jsem sama sebe ujišťovala, že to nebude nic vážného, prostě jen zvětšená cysta. Přeci "Já nemůžu mít rakovinu", říkala jsem si v duchu. Já, která se snažila zdravě jíst, sportovat, nekouřila. Ale hlavně jsem zdravotní sestra a nás zdravotníků se to netýká...
Jak běžel čas, prso začalo bolet a tím, že jsem vždy měla menší prsa, bulka začala být viditelná, i když jsem jen ležela na zádech. To už ve mě začal hlodat červík pochybností a tak jsem se objednala na sono vyšetření dřív (plánovaná kontrola byla v květnu). Termín jsem dostala na 21. března, tedy na den svých 40. narozenin. Tam už se to paní doktorce nelíbilo a rovnou mě objednala na mamograf a biopsii. Stále jsem věřila, že to bude dobré. Pravdou ale je, že už jsem tak trochu tušila, jak to dopadne...
Dopoledne 5.4. jsem si šla pro výsledek biopsie ještě v dobré náladě a hlavu plnou myšlenek na odpolední běh a nevěřila svým uším, když mi doktor na Obilném trhu sděloval diagnózu. Máte rakovinu!!! Bohužel, ve všech třech vzorcích se potvrdili nádorové buňky. Zhroutil se mi svět, bezmoc a beznaděj co jsem cítila se nedá ani popsat. První myšlenka byla, co holky, jak to celé dáme...?! První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká, protože onkologické onemocnění je podle mě hlavně o psychice. Tím, že jsem máma, bylo pro mě důležité, aby se holky o nemoci dozvěděly ode mě a ne od někoho cizího. Nebudu lhát, říct takovou zprávu někomu blízkému a zejména dětem byl pro mně hodně emotivní a vyčerpávající zážitek.
V počátku své léčby jsem se seznámila s Janou. Jana je o pár let starší než já a v té době zrovna dokončila léčbu karcinomu prsu na Žluťáku. Z našeho prvního setkání si moc nepamatuji, byla jsem pořád v šoku z výsledku biopsie. Ovšem její větu: "Teď je to na tobě jak to celé dopadne, když se rozhodneš žít, budeš žít, když se rozhodneš umřít, umřeš" si ale pamatuji velice dobře.
A tak jsem si z téhle své nemoci udělala "Kámošku" s kterou jsem mluvila a přemlouvala jí, ať už jde někam jinam.
Byla noc, měla jsem po 2. chemoterapii a do tří do rána jsem ležela v posteli, čučela do stropu a nemohla usnout. Začala jsem uvažovat nad psaním blogu abych se z toho všeho nezbláznila. Když to ale zveřejníte, tak se celá odhalíte a na to jsem ještě nebyla psychicky připravená. Zlom nastal v srpnu, kdy jsem si řekla dost a šla s kůží na trh, protože už i u mě začaly vylézat kostlivci ze skříně v podobě psychických problémů. Založila jsem si profil na instagramu s názvem Prsavsupliku a začala psát o tom, jak léčba probíhá/la, o radostech a strastech ze života onkologicky nemocné maminy...
Momentálně jsem 2 roky v remisi, mám po třech operacích a i když nejsem nositelkou mutace genů BRCA 1 a 2 tak jsem se z preventivních důvodů rozhodla, nechat odstranit i vaječníky. Po 18 měsících zdravotní dovolené jsem se vrátila do práce na zkrácený úvazek.
Teď s odstupem času vím, že je důležité se z toho všeho neposrat!!!!
Často přemýšlím nad tím, co mi nemoc vzala a dala. Vzala mi 18 měsíců bezstarostného života, daleko víc mi ale dala. Začala jsem se mít ráda taková jaká jsem, naučila jsem se víc myslet na sebe a říct NE!!! Ale hlavně začala jsem žít a ne přežívat.
Co na závěr? Žijte teď a tady, protože nikdy nevíte co bude zítra...?!
- Zuzana J.
Commenti