Zuzana J.: Je to o psychice


Ahoj, jmenuji se Zuzana, je mi 43 let a od dubna 2018 se léčím s rakovinou prsu.

Ale pojďme hezky od začátku.


V únoru 2018 večer při sprchování jsem si nahmatala bulku v pravém prsu. Zatím jsem nepropadala panice, protože mě před dvěma lety diagnostikovali na stejném místě cystu a tak jsem sama sebe ujišťovala, že to nebude nic vážného, prostě jen zvětšená cysta. Přeci "Já nemůžu mít rakovinu", říkala jsem si v duchu. Já, která se snažila zdravě jíst, sportovat, nekouřila. Ale hlavně jsem zdravotní sestra a nás zdravotníků se to netýká...


Jak běžel čas, prso začalo bolet a tím, že jsem vždy měla menší prsa, bulka začala být viditelná, i když jsem jen ležela na zádech. To už ve mě začal hlodat červík pochybností a tak jsem se objednala na sono vyšetření dřív (plánovaná kontrola byla v květnu). Termín jsem dostala na 21. března, tedy na den svých 40. narozenin. Tam už se to paní doktorce nelíbilo a rovnou mě objednala na mamograf a biopsii. Stále jsem věřila, že to bude dobré. Pravdou ale je, že už jsem tak trochu tušila, jak to dopadne...


Dopoledne 5.4. jsem si šla pro výsledek biopsie ještě v dobré náladě a hlavu plnou myšlenek na odpolední běh a nevěřila svým uším, když mi doktor na Obilném trhu sděloval diagnózu. Máte rakovinu!!! Bohužel, ve všech třech vzorcích se potvrdili nádorové buňky. Zhroutil se mi svět, bezmoc a beznaděj co jsem cítila se nedá ani popsat. První myšlenka byla, co holky, jak to celé dáme...?! První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká, protože onkologické onemocnění je podle mě hlavně o psychice. Tím, že jsem máma, bylo pro mě důležité, aby se holky o nemoci dozvěděly ode mě a ne od někoho cizího. Nebudu lhát, říct takovou zprávu někomu blízkému a zejména dětem byl pro mně hodně emotivní a vyčerpávající zážitek.


V počátku své léčby jsem se seznámila s Janou. Jana je o pár let starší než já a v té době zrovna dokončila léčbu karcinomu prsu na Žluťáku. Z našeho prvního setkání si moc nepamatuji, byla jsem pořád v šoku z výsledku biopsie. Ovšem její větu: "Teď je to na tobě jak to celé dopadne, když se rozhodneš žít, budeš žít, když se rozhodneš umřít, umřeš" si ale pamatuji velice dobře.

A tak jsem si z téhle své nemoci udělala "Kámošku" s kterou jsem mluvila a přemlouvala jí, ať už jde někam jinam.


Byla noc, měla jsem po 2. chemoterapii a do tří do rána jsem ležela v posteli, čučela do stropu a nemohla usnout. Začala jsem uvažovat nad psaním blogu abych se z toho všeho nezbláznila. Když to ale zveřejníte, tak se celá odhalíte a na to jsem ještě nebyla psychicky připravená. Zlom nastal v srpnu, kdy jsem si řekla dost a šla s kůží na trh, protože už i u mě začaly vylézat kostlivci ze skříně v podobě psychických problémů. Založila jsem si profil na instagramu s názvem Prsavsupliku a začala psát o tom, jak léčba probíhá/la, o radostech a strastech ze života onkologicky nemocné maminy...


Momentálně jsem 2 roky v remisi, mám po třech operacích a i když nejsem nositelkou mutace genů BRCA 1 a 2 tak jsem se z preventivních důvodů rozhodla, nechat odstranit i vaječníky. Po 18 měsících zdravotní dovolené jsem se vrátila do práce na zkrácený úvazek.


Teď s odstupem času vím, že je důležité se z toho všeho neposrat!!!!


Často přemýšlím nad tím, co mi nemoc vzala a dala. Vzala mi 18 měsíců bezstarostného života, daleko víc mi ale dala. Začala jsem se mít ráda taková jaká jsem, naučila jsem se víc myslet na sebe a říct NE!!! Ale hlavně začala jsem žít a ne přežívat.


Co na závěr? Žijte teď a tady, protože nikdy nevíte co bude zítra...?!


- Zuzana J.


108 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

"Zhroutil se mi svět. Chtěla jsem vědět kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat? Asi ne. Jsem nevyléčitelná. Umřu."

"Úplně jsem se zhroutila a dokonce „nelogicky“ uvažovala o sebevraždě. Vím, že bych to, ale nikdy neudělala… Mám syna."