Vždycky jsem měla kladný vztah ke svým prsům, od puberty jsem je měla velká. Postupem
času, ačkoli se na nich vyřádila gravitace nebo kojení, mám své “pytlíky s pískem” ráda. Jednoho podzimního dne už ani přesně nevím kdy, jsem si ve sprše všimla, že mám jedno prso tvrdší. Zkusila jsem samovyšetření jako tolikrát předtím. Jenže tolikrát předtím jsem si
vždycky říkala, že stejně nepoznám jestli tam něco mám… Omyl! tentokrát jsem to poznala
hned. Úplně maličkou bulku. Uklidnila jsem se tím, že je to jen nějaká uzlinka a nechala to
být.
Prožívala jsem vážně pěkné období, kdy jsem po letech nastoupila do práce, ze které jsem byla nadšená. Manžel mi pomohl, když zavřeli školy, abych mohla alespoň 1 den v týdnu do práce, ale jinak jsem měla pocit, že se mezi námi něco vytrácí. Proběhly Vánoce hodně stresu a pak přišel ten den kdy jsem zjistila, že bulka vyrostla.
Byl večer, čtvrtek 14.1.2021 po sprše jsem volala manžela, zda by si mohl sáhnout, pro
jistotu ať nepanikařím, že to určitě nic není. A cítil to také. Řekl mi, že to nic nebude, ale nabádal mě, abych se objednala k lékaři. V tu chvíli mě přepadla šílená panika. Ne strach, že budu nemocná, ale ty starosti. Hned v pátek ráno jsem dostala termín na gynekologii i na SONO vyšetření. V úterý 20.1. jsem zašla na gynekologii a paní doktorka mi udělala kompletní prohlídku,
nahmatala 3x3 cm bulku a vypsala žádanku na SONO. Pátek 22.1.2021 ráno jsme vstali, vypravili syna do školy a s manželem ho společně odvezli. Já si zajela s vozem do myčku a natankovala. Vrátili jsme se ještě domů a mě napadlo udělat nám možná “poslední” společnou snídani. Udělala jsem nám vajíčka a koukali jsme chvilku na televizi. Před odjezdem jsem ještě zapla pračku a vyrazili jsme na vyšetření na Kladno.
Na klinice jsem se nahlásila na recepci, vyplnila papíry a čekala, až si mě zavolají.
Přišla milá sestřička, zavedla mě do kabinky, kde jsem se svlékla do půl těla a čekala na
zavolání. V ordinaci čekala milá paní doktorka MUDr. Lucie Svobodová, které jsem
zodpověděla pár dotazů a šup na lehátko. Nejdříve jsem měla nahmatat a ukázat, kde mám
bulku, aby se paní doktorce na sonu lépe hledala. Paní doktorka si prs prohmatala a šli jsme
na vyšetření ultrazvukem. Nejdříve pravé prso, které bylo zdravé a potom levé kde jsem si
nahmatala bulku. Paní doktorce se to nelíbilo a hned chtěla další vyšetření bezodkladně,
abych nemusela čekat. Bylo mi sděleno, že je ze mě pacient onkologie a bylo mi dáno na
výběr, kde se chci léčit. Podle všeho mě nejdříve čeká léčba a podle výsledků může dojít i na
chemoterapii, případně hormony. Ale v každém případě mě čeká operace. Proběhla okamžitá
biopsie, rentgen a mamograf. Výsledky mamografu se paní doktorce nelíbily, tak proběhlo
znovu sono vyšetření nejen prsu, ale celé dutiny břišní. Mamograf ukázal podezřelá ložiska
v celém prsu, ale na sono vyšetření nešla lokalizovat, tudíž nemohli udělat další biopsii. Sono břicha však ukázalo podezřelý nález na játrech. Poslali mě do čekárny, kde jsem čekala na zprávu pro gynekologa s žádostí o dodatečné žádanky na vyšetření, které mi stejně udělali ten den přestože bez žádanky se to prý nesmí. Podle paní doktorky to bylo neodkladné a bylo potřeba co nejvíce uspíšit léčbu. Dostala jsem tedy termín k Mudr. Karolíne Kašparové, která měla odteď být můj onkolog a že se mám ve středu 27.1. v 9:00 hod. dostavit i s manželem. Po kolotoči vyšetření na mě před budovou čekal manžel a odvezl mě domů. Cestou jsme vyzvedli syna ze školy a muž vyrazil do práce. Já zůstala sama s všemi svými strachy doma se synem. Syn je naštěstí šikovný kluk. Hrál si, koukal na pohádky a ja se mohla v klidu sama vybrečet. Hlavou se mi honily otázky...Neopustí mě teď manžel? Nebude se mnou jen ze soucitu? Poslední dobou náš společný intimní život nestál za nic a já nevěděla proč, co bude teď? Vezmou mi prso? A nebo obě? Jak dlouho ta léčba může trvat? Kdy a jak to řekneme synovi? Kdo se mnou bude jezdit na chemo? Budu moct normálně dál pracovat? Přijdu o práci?...
Navazující víkend byl neskutečně dlouhý, stále se mi v hlavě honilo milion otázek a hledala
jsem odpovědi na internetu. Chtěla jsem mít představu, co mě čeká. Psala jsem si otázky
pro onkoložku, jak mi doporučila paní doktorka. Čekání je tak dlouhé a únavné….
Na onkologii mě doprovodil manžel, vyslechli jsme si návrh na chemoterapii a
dostala jsem termín na 1. dávku na 4.2. s tím, že ještě zajdu na vyšetření PET/CT v úterý 2.2.2021.
V den vyšetření PET/CT jsem šla ještě ráno na 2 hodiny do práce a pak jsme s manželem
vyrazili do nemocnice na Na Homolce s tím, že to je jen pro jistotu a vše bude v pořádku.
Mezitím jsem se rychle srovnávala s představou, že nebudu mít vlasy, objednala si
paruku a nějaké parádní čepice a čekala na svou první dávku chemošky. Říkala jsem si, jaké
mi dají parádní pevná prsa, co z dálky budou volat, že jsem umělá.
Měl přijít den první chemoterapie. Že se něco děje, jsem se dozvěděla už o den dříve, kdy mi
volala paní doktorka z onkologie. S chemoterapií nemám prý počítat, protože mě musí předat na vyšší odborné pracoviště. Měla jsem si rozmyslet, kde se chci léčit, ale hned do telefonu
jsem řekla, že si nechám poradit a druhý den se máme dostavit pro papíry.
4. února - den kdy jsem se dozvěděla, že mám metastáze. Nejen uzliny, ale i játra a kosti.
Dostala jsem veškerou dokumentaci a byla předána na VFN Karlák prof. MUDr. Petře
Tesařové, CSc..
Zhroutil se mi svět. Chtěla jsem vědět kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat, jít na střední, na vysokou, stát se tátou? Asi ne, tolik se přeci s metastázemi nemohu dožít. Co bude teď?
Nikde žádné informace o dožití s rakovinou ve 4.stadiu. Jsem nevyléčitelná. Umřu.
Několik dní jsem nespala, nejedla, plakala. Člověk pořád myslí na to, zda to zvládne. Co
řeknu synovi? Jak to řeknu rodině? Najde si manžel novou ženu a bude s ní mého syna
vychovávat? Bude smrt bolet? Kde chci umřít? Kam chci pohřbít? Co ještě musím zařídit?
Nastoupila jsem na léčbu v Praze, kde mi paní docentka vysvětlila, že můj nádor je vysoce
hormonálně závislí, že tedy musím podstoupit umělý přechod pomocí léku Zoladex každé
4.týdny, injekce XGeva na podporu kostí, hormonální léčbu a požádaly jsme pojišťovnu o
schválení biologické léčby. Dostala jsem další žádanky na krev, CT hlavy, genetiku a čekalo
se. Nechala jsem si předepsat antidepresiva a něco na spaní, protože jsem se odmítala
vzdát práce a snažila se fungovat, co to šlo. Genetika vyšla negativní z čehož jsem měla velkou radost a i CT hlavy bylo v pořádku. Dny plynuly, mezi tím jsme žádali o jiný druh biologické léčby a čekali jsme.
Když mi byla biologická léčba schválena, byla jsem strašně šťastná, najednou jsem měla pocit, že to zvládnu, že všechno dobře dopadne. Jsem sice nemocná NEVYLÉČITELNĚ, ale dá se to
LÉČIT! Z léčby mi je často špatně, mám průjmy a chutě jako v těhotenství, ale naučila jsem
se poslouchat své tělo! Návaly horka, motání hlavy a neustálý pocit zimy už ke mě prostě
patří. Neustálá únava, vyčerpání a každý aktivnější den je vykoupen bolestí a dny spánku.
Bolesti zad a pánve mě trápí od počátku léčby a zatím přes všechna vyšetření nevíme proč.
Magnetická rezonance kyčle zatím nic neukázala a tak čekám na další vyšetření.
Od začátku léčby jsme měli doma rodinné problémy. Spíše se v manželovi problém
prohloubil, a já se nestačila divit, co se dozvídám. Kde jsem čekala upevnění vztahu, přišla jen bolest a velké prázdnota. Dostali jsem doporučení k psycholožce, která mi moc pomáhá. Poprvé jsme šli s manželem společně, i podruhé a pak jsme začali chodit každý sám. Díky paní
docentce se cítím lépe. Cítím, že si mohu říct o pomoc a necítit se přitom provinile,
že mohu nechat syna u strejdy a 2 dny jenom spát, aniž bych se musela někomu
ospravedlňovat. Vedu si svůj fotodeníček a když můj příběh pomůže třeba jen jedné
ženě, dívce, mamince bude to dávat vše smysl. O manželství jsem bojovala a věřila
do poslední minuty, že máme šanci, ale zjištění nevěry vedlo k přímému a rychlému
konci.
Den střídal den, týden týden, měsíc měsíc a po půl roce mě čekalo kontrolní PET/CT. Den
na který jsem se těšila a kterého jsem se bála zároveň. Byl horký letní den a já si pamatuji.
jak mi byla strašná zima při čekání i během vyšetření. Čekala jsem na výsledky několik dní a
výsledek stál zato. Léčba zabírá a rakovina ustupuje. Stále mám bolesti zad a tak jsem
podstoupila koncem prázdnin magnetickou rezonanci kyčle a páteře. Ukázalo se, že mám
frakturu krycí lopatky obratle, což se může při metastázách v kostech běžné stát, protože
kosti jsou odvápněné a měknou. Teď budu nosit bederní pás, stát vzpřímeně a dál půjdu s
hlavou vztyčenou.
Nevím na jak dlouho, ale vím, že teď a tady mohu být pro syna, rodinu, přátele, pro sebe!
A já nepolevím a dotáhnu to ještě dál. Nevzdám se.
Děkuji všem kdo mi dávají sílu a podporují mě!!
Rodině, přátelům, kolegyním a ženám z pacientských organizaci!
Žiju s rakem… máme dohodu. On se nesnaží zabít mě a já zase jeho!
- Veronika B, IG - @asistentka_a_rak
Comments