Eva Naihaiplová: Děkuji ti, moje milá rakovino, že jsi přišla.

Ne každý příběh končí dle našich představ. Možná si někteří z vás, co četli knihu Příběhy o rakovině, vybaví příběh statečné Evy, která bohužel již není mezi námi. Její odhodlání žít, pozitivní přístup a klid na duši byly dechberoucí. I přes velké rány osudu, kterým Evička musela čelit, neztrácela úsměv na tváři a našla v sobě tolik síly, že motivolala ostatní a zároveň byla součástí několika osvětových projektů. I proto jsme se rozhodli sdílet celý její příběh, který byl do teď k přečtení právě pouze v knize. Nechť alespoň touto cestou motivuje i nadále.

Evi, je nám to moc líto, že tvůj příběh nemohl pokračovat dál.

———

Můžete si za tu nemoc sama. Věta, která mi bude znít v uších celý život.

19. 8. 2020. Sedím v ordinaci a nevěřím slovům lékaře.

„Máte rakovinu prsu. Je potřeba co nejrychleji zahájit léčbu.“

Já? Rakovinu? Vždyť je mi 33 let. To není možný. Určitě si v laboratoři spletli výsledky. Zítra určitě pan doktor zavolá a řekne, že je to jeden velký omyl.

„Pokud nemáte rakovinu geneticky danou, můžete si za tu nemoc sama. Je čas myslet na sebe, paní Naihaiplová. Nemůžete zachránit svět. Teď je potřeba zachránit sebe. Myslet sama na sebe a věřit. Věřit v uzdravení. My uděláme maximum pro to, abychom vás uzdravili. Sami to nezvládneme. K uzdravení potřebujeme vás.“

Pláču. Z ordinace odcházím. Jiná. Nemocná. Zoufalá. Vystrašená. Co se teď bude dít? Proč já? Proč zrovna já? Role oběti se hlásila o své slovo. Bylo to v pořádku. Je potřeba si roli oběti prožít, abychom se stali tvůrci svého života. Je také v pořádku v roli oběti zůstat, pokud to tak vnitřně cítíme. Všechno je v pořádku. Jen za své rozhodnutí neseme zodpovědnost my sami.

Osm měsíců. Tak dlouho trvala chemoterapeutická léčba. Osm měsíců pozorování svého vnitřního světa. Jak čas plynul a chemoterapie běžela. Můj vnitřní svět se zastavil. Cítila jsem stále větší potřebu ve svém životě udělat něco jinak. Ve svém přístupu k životu udělat něco jinak. A tak začal čas pozorování. Pozorování svých emocí a myšlenek. Jen být. Být sama sebou.

Emoce lítaly nahoru dolů. Strach se stupňoval. Co když je to všechno zbytečný? Co když se nevyléčím? Co když synům zemře maminka na rakovinu? Co když to teď chci celý vzdát? Evi, tak to udělej. Nic v životě není správně ani špatně. Všechno je v pořádku. Ty teď neseš za svůj život zodpovědnost.

Chci žít. A tak po všech pokusech a omylech. Svých nevyzpytatelných náladách. Jsem pochopila. Přijala. Sama sebe. Takovou, jaká jsem. Usměvavou, plačící, vzteklou, křičící, tichou, hlasitou, odhodlanou, vystrašenou, láskyplnou. To jsem já.

Je čas naučit se říkat NE bez pocitu viny. Je čas přijmout, že není člověk ten, aby se zavděčil všem. Je čas pustit kontrolu. Přijmout důvěru. V život. On ví, co dělá. Proč nám vždy naloží tolik, kolik potřebujeme. K pochopení. K odpuštění. K přijetí. Sebe sama.

Dnes, kdy píšu tento příběh, je 26. 5. 2021. Jsem dva týdny po operaci. Ablaci prsu. Strach dokáže být pěkný prevít. Tolik jsem se bála. Jak budu s jedním prsem vypadat? Budu se sama sobě líbit? Svleču se ještě někdy? Co když to bude ošklivý, odporný? Co když se operace nepovede? Co když se neprobudím? Co když...

Probudila jsem se. S obrovskou úlevou. Na operačním sále jsem nechala největší tíhu svého života. Vinu.

Ano, vinu. Však rakovina nemá ve svém názvu RAK o VINA jen tak. Rak couvá. Rak je symbolem couvání, potlačení. To, co jsem v životě potlačila, bylo potřeba pustit ven. Jinak. Zemřu. Tak jsem pustila ven. VINU.

Celý život jsem se za něco vinila. Za to, že jsem se narodila. Však to táta tak říkal. Zkazila jsi mi život, neměla ses narodit. Vinu za to, že mě táta nemá rád. Vinu za to, že se naši kvůli mně hádají. Vinu za to, že mě v deseti letech sexuálně zneužíval strýc. Vinu za to, že si za to můžu sama. Vinu za to, že jsem v devatenácti od rodičů odešla a vdala se. Vinu za to, že jsem byla ta, která po osmi letech iniciovala rozvod. Vinu za to, že jsem mohla partnerovi, se kterým jsem žila po rozvodu, najít terapeuta a on by se neoběsil. Vinu za to, že jsem si mohla říct o pomoc dřív a nemusela skončit v Bohnicích. Vinu za to, že nejsem perfektní matka. Vinu za to, že dělám chyby. Spoustu chyb. Vinu za to, že jsem mohla udělat ve svém životě spoustu věcí jinak.

Tuhle obrovskou tíhu s názvem VINA jsem, ač s velkým strachem, ale s o to větší láskou, odevzdala. Odevzdala jsem kontrolu. Přijala důvěru.

Učím se. Učím se říkat NE bez pocitu viny. Učím se stát si za svým. Pokud se mám rozhodnout, neodpovídám hned a zeptám se nejdřív sama sebe: Dělám to kvůli sobě? Nebo kvůli ostatním? Učím se sama sebe nehodnotit a nesoudit. Učím se, že nikdy nebude nic perfektní. Tím, že to budu mít pod kontrolou, perfektní to nebude.

Užívám si pestrobarevnost života. Věřím. Věřím, že mi vždy pošle lekci, kterou v ten daný moment potřebuju k probuzení. K nalezení. Sebe sama. Věřím, že už v životě nechci ztratit toho nejdůležitějšího člověka. Sebe. Věřím, že to, co hledám v druzích (lásku, věrnost, pozornost, pocit bezpečí), je potřeba dát sama sobě. Věřím, že to, co mi chtěla RAKOVINA říct, jsem pochopila, a že se nevrátí. Věřím. Věřím, že je všechno v pořádku.

Děkuji ti, moje milá rakovino, že jsi přišla. Děkuji ti, že jsi mi ukázala úplně jiný pohled na život. Děkuji ti, že jsi mi ukázala, co jsem neviděla, že v sobě mám. Odvahu a vnitřní sílu. Děkuji, že jsi mi ukázala lehkost bytí. Děkuji ti, že jsi můj život rozdělila na život před rakovinou a po rakovině.




1 697 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Jmenuji se Silvie, je mi 33 let a jsem mámou 23 měsíčního syna Matyáše. O miminko jsme se snažili asi 2 roky, nakonec jsem otěhotněla pomocí IVF. Prvně jsme 2 zkusili IUI, ale bez úspěchu. První IVF t

"Zhroutil se mi svět. Chtěla jsem vědět kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat? Asi ne. Jsem nevyléčitelná. Umřu."