Jmenuji se Míša, je mi 44 let, jsem Slovenka ale už přes 20 let bydlím a žiju v ČR (Most). Mám dva syny 9 a 7 let a úžasného přítele, s kterým jsme spolu 12 let. V létě 2018, byl to srpen, jsem šla na gynekologii, kvůli, menším bolestem v levém prsu. Pan doktor se jen podíval, vyšetřil mě a řekl, že tam nic nemám. Navrhla jsem mu mamograf a ultrazvuk, protože jsem si chtěla být jistá, jenže on mě odbyl tím, že jsem mladá, že tam nic nemám a žádanku na vyšetření mi nedá, protože je vše v pořádku. Ještě podotknul, že to může být z toho, že nosím vyztužené podprsenky, takže se nemám čeho obávat. Samozřejmě jsem mu věřila a šla domů s pocitem, že je vše v pořádku. Byl listopad 2018, byla neděle, večer jsem se šla vysprchovat a jako vždy po koupání, jsem si prohmatala prsa. Najednou jsem ucítila, v tom levém, které mě v srpnu bolelo, něco tvrdého. Snažila jsem to prohmátnout, ze všech stran, ale pořád to tam bylo. V pondělí ráno jsem šla na gynekologii, doktor mě vyšetřil, sice řekl, že tam něco je, ale on není odborník, tak mě poslal k mamologovi. Čekala jsem tedy v čekárně a už jsem cítila, že to asi dobré nebude. Ten smíšený pocit, který říkal ano i ne. Zavolali mě dovnitř, doktor mě zase vyšetřil, ale už se mu něco nezdálo, proto hned volal do Chomutova, aby mě hned druhý den vzali na mamograf a ultrazvuk. Druhý den jsme tedy jeli s přítelem, svíral se mi žaludek, ani jsem nemluvila, jen jsem byla ticho, než na mne přijde řada. “Tak pojďte” zněla slova doktorky. Nejdřív tedy mamograf. "Něco tam je, ale ještě musíte na ultrazvuk." sdělila. V čekárně na ultrazvuk jsem svírala v ruce růženec. "Jen ať je to dobré, prosím." říkala jsem si. Zavolali mě dovnitř, lehla jsem si a ptám se:
“Tak co, mám tam něco?”
“Ano vypadá to jako nádor, ale musíte podstoupit biopsii.”
Samozřejmě jsem se rozbrečela jak želva, vyšla z čekárny a přítel začal brečet taky. Seděli jsme v autě a nemluvili. Pak mne utěšoval slovy, že až biopsie ukáže, co to je, že to nemusí být přeci nádor. Ale já už tak nějak cítila, že to tak je.
Přišel den biopsie. Čekala jsem tam s jednou paní, které bylo tak 90 let, ta šla první, vyšla ven a byla v pohodě. Pak jsem šla já. Udělali mi biopsii, ale doktor podle snímků, řekl že to opravdu vypadá na zhoubný nádor, ale po biopsii bude vědět víc. Sevřelo se mi srdce a se strachem v očích jsem se zeptala lékaře, zda-li zemřu!? Jeho odpověď mne však neuklidnila. ”Všichni zemřeme. Vy, já, sestry tady také.” takovou reakci jsem opravdu nečekala :(. Přišel pláč, strach, beznaděj, z vteřiny na vteřinu, se mi změnil život. Strach o syny a o to co bude dál. 12.listopadu, na narozeniny mého bratra, jsem měla biopsií potvrzený zhoubný nádor velikosti lehce přes 2 cm. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, co to s člověkem udělá. Byla jsem úplně mimo, vůbec jsem nevnímala nic kolem sebe. Všechna vyšetření probíhala v Mostě a tam jsem měla všechno podstoupit. Tudíž jsem musela odnést veškerou dokumentaci svému obvodnímu lékaři a ten, když se to dozvěděl, málem brečel se mnou. Řekl mi jen: “Nezůstávejte se léčit v Mostě, dám Vám kontakt na onkoložku do Prahy.” Hned jsem jí volala, ale řekla mi nejprve, že má pacientek na 3 ordinace, že mi může maximálně navrhnout léčbu. I tak ale musíme přijet do Prahy. Jeli jsme tedy za ní a všechno jsem jí řekla. Viděla, že jsem v koncích a nakonec navrhla, že si mě nechá. Byla jsem opravdu ráda, že jsem poslechla svého obvodního lékaře a šla za paní doktorkou. Už jen proto, že když jsem šla sdělit tuto informaci svému lékaři v Mostě, zareagoval ve smyslu: ”No, to je od Vás hezké. My jsme Vám udělali všechna vyšetření a smetanu slízne Praha.” Vůbec jsem nepochopila jeho reakci a jen se utvrdila v tom, že léčba v Praze je pro mne lepší volba. Každý z nás má právo se rozhodnout o tom, kde a jak se nechá léčit. A rozhodně bychom neměli mít špatný pocit z toho, že se rozhodneme za sebe a ne dle očekávání druhých.
Byl konec listopadu a na prosinec jsem měla naplánovanou operaci. Bohužel však přišla nečekaná událost. Můj partner dostal infarkt a i když chtěl podepsat v nemocnici revers, abych mohla jít na operaci, nedovolila jsem mu to. Než se uzdravil, trvalo to celý prosinec, takže se operace naplánovala na 9.1.2019. To jsem ovšem netušila, že nádor za tu chvíli narostl na 4 cm. Operace ale proběhla v pořádku, i přes to, že zvětšený nádor zkomplikoval celou situaci. Před operací mi tehdy pan doktor říkal, že se jedná o nádor menšího vzrůstu a že nepůjdu ani na chemoterapii. On sám však netušil, že se za tak krátkou dobu zvětšil. Asi týden po operaci jsem šla na kontrolu, kde už měli výsledky. Tak moc jsem si přála aby to tou operaci bylo vše vyřešené, ale bohužel, nebylo. ”Tak si tady sedněte, nádor jsme odstranili, vzali jsme i sentinelovou uzlinu, jenže v ní byla mikrometastáza, takže budete muset na chemoterapie, domluvte se s paní profesorkou na léčbě.” Bylo mi hrozně, vůbec jsem nepočítala s tím, že půjdu na chemoterapii, že přijdu o vlasy a jestli to vůbec zvládnu.
Paní profesorka navrhla prvních 8 chemotetapií. První 4 "oranžády" byly dost drsné, hned po první mi asi za týden začaly padat vlasy, takže jsme to vyřešili strojkem a já šla hned dohola. Nejhorší byla třetí chemoterapie a než jsem se z ní stihla dostat, čekala mě čtvrtá. Po všech 4 chemoterapiích jsem šla na kontrolu, kde se ukázalo, že je tam nějaká uzlina, takže místo dalších 4, které jsem měla mít, jsem dostala ještě 10. Co se dá dělat, musím to přijmout, tak jak to je a jít dál. Naštěstí tyhle chemoterapie už nebyly tak hrozné, i když jsem na ně chodila každý týden. Až ke konci, při 12é chemoterapii, jsem to už nedávala, měla jsem horečky, zimnice, bolelo mě v krku a byla jsem strašně slabá. Nakonec mi paní profesorka 2 ubrala, takže jsem jich měla dohromady 12. Při poslední jsem byla šťastná, že už to mám za sebou. Není to procházka růžovou zahradou, ale nic jiného nezbývalo. Následná kontrola ukázala, že to sice zabralo, ale i tak mě čekala další operace: odstranění uzlin v podpaží. Operovali mě v srpnu 2019, vybrali 15 uzlin, z toho ve dvou byly zase mikrometastázy. “Ach jo, proč zase?” říkám paní profesorce. Sice mě uklidnila, že byly ohraničené, ale i tak.
Měsíc jsem měla pauzu a pak přišla na řadu radioterapie. Všechno si zaměřili, pokreslili mě a že mi dají vědět. Bylo září 2019, když jsem nastoupila na radioterapii a dostala 33 frakcí ozařování. Musím říct, že tohle už nebylo tak hrozné a až ke konci jsem měla spálenou kůži od krku, přes celé prso. Pořád jsem si to ale mazala a tak to bylo celkově vlastně v pohodě. Radioterapii jsem ukončila přesně na den, kdy mi byl diagnostikován nádor. Následná kontrola v prosinci ukázala, že jsem v remisi. Byla jsem šťastná. Jenže ještě jako bonus, na konci jsem musela na genetiku. Trvalo to skoro dva měsíce, sice jsem na to nemyslela, ale jak se blížil termín výsledků, byla jsem nervózní a zase ve stresu. Volali mi, ale já to nestihla zvednout, tak jsem volala zpátky, srdce až v krku, bylo mi hrozně. Zvedla to sestra a říká, “My jsme Vám volali, je to v pořádku jste negativní.” Ptala jsem se jí ještě asi 2 krát a ona se smála, že ano, je to opravdu v pořádku. Byla jsem tak šťastná, protože není nic důležitějšího, než zdraví. Když jste zdraví, můžete všechno. Pořád jsem onko-pacientka, mám kontroly každých 6 měsíců a před každou kontrolou, mamografem, ultrazvukem, nebo odběrem krve mám strach, stažený žaludek a vím, že nejsem sama.
Na závěr bych řekla, že tahle nemoc vám něco vezme, ale i dá. Víc si všeho vážím. Obyčejné věci, které byly před nemocí samozřejmostí, které jsem ani nevnímala. Přišla jsem na spoustu věcí, dostala jsem odpovědi na některé otázky, které mě trápily, poznala jsem kdo je přítel a kdo jim nikdy nebyl. Samozřejmě jsem vděčná své rodině, která stála při mne a podporovala mě a také svým dvěma synům, kteří byli tím hnacím motorem, abych bojovala, nelitovala se, ale fungovala normálně, tak aby nepocítili, že se něco děje, i když věděli, že maminka je nemocná, musí se léčit a přijde o vlásky.
To je můj příběh o rakovině a na závěr bych jen řekla, nenechte se odradit lékařem. Že jste moc mladá, že se Vás to netýká, atd. A když se Vám něco nezdá, řešte to hned. Čím dříve tím lépe.
Přeji všem hodně zdravíčka,
S pokorou,
- Míša️ I.
Comentarios