Jsem ten typ člověka, co chodí na preventivní prohlídky. Každý rok si platím ultrazvuk prsou, jako samoplátce. Když jsem šla na ultrazvuk naposledy, bylo mi 31 let a ještě jsem kojila svého 2 letého syna. Ten den byla na ultrazvuku v naší nemocnici paní primářka a dle vyšetření jsem byla v pořádku. Pouze našla nějaký „shluk duktů“ způsoben údajně právě kojením. Sama jsem si nenahmatala nic a mělo se jednat pouze o prevenci. Chtěla mě pro jistotu vidět za čtvrt roku znovu. Byla jsem z výsledku trochu nervózní, ale nepanikařila jsem. Ve zprávě bylo uvedeno slovo benigní (=nezhoubné). Nicméně jsem od té doby měla zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
Uběhl měsíc a já jsem se pro svůj klid objednala na akreditované mamo pracoviště do Brna. V rodině jsem byla za úplnou hysterku. Při tomto vyšetření jsem už při ultrazvuku viděla, že je zle. Paní doktorka se sestřičkou si vyměnili TEN pohled. Rychle volali do čtvrtého patra, kam mě vzápětí poslali pro žádanku na biopsii. Čtvrté patro byla onkologie. Dostala jsem žádanku a za dva dny mě čekala biopsie. Výsledky měli být do 2 týdnů. Onkolog nic v prsu nenahmatal a celkem bez zájmu mě uklidňoval: „Já bych to nijak dramaticky neviděl, a i kdyby to bylo zhoubné, tak by to jako bylo špatné, ale ten Váš nález je tak maličký, že by se to lehce vyřešilo“.
Byl pátek. Týden po biopsii jsem si volala, zda už jsou výsledky. Byly. Do telefonu mi odmítli cokoliv říct. Na nic jsem nečekala a vyrazila teda osobně. Už z výrazu doktora jsem věděla, že je to špatné. Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“.
Potoky slz, vždyť jsem ještě mladá. Strach co bude s dětma. Dcera měla 4 roky a syn 2. Jak to manžel zvládne, až umřu. Jsou tak malé. Nechci, aby vyrůstaly bez mámy.
Ten víkend jsme odjeli stanovat. Byly prázdniny. Všude jsem viděla šťastné rodiny a spokojené bezstarostné lidi. A já každou volnou chvíli četla na internetu, co mě čeká. Za týden jsem už byla na Žluťáku a rozjel se kolotoč dalších vyšetření. Rentgeny, ultrazvuky, odběry. Plán byl jasný. Nejprve operace. Potom 4 dávky silné chemoterapie. A přes Vánoce každodenní dojíždění na radioterapii.
Můj nádor byl ten nejagresivnější. Ale měla jsem štěstí v tom, že díky prevenci a nějakému mému „šestému“ smyslu se objevil, když měl jen pár milimetrů. Nestihl se ještě šířit do uzlin nebo dalších orgánů.
Léčba je za mnou. Nebyla to rozhodně procházka růžovým sadem, ale otevřela mi oči i mysl. Vážím si teď každého dne, který můžu být se svou rodinou. Uvědomila jsem si, že nejsme nesmrtelní. Dělám jen věci, co mi dávají smysl. Raduju se z maličkostí. Jsem šťastná. Změnila jsem stravování a celkově životní styl a věřím, že budu v pořádku a budu to pro své děti ještě dlouho.
Strach z návratu nemoci už bude pořád součástí mého života. Ale i s pomocí psycholožky se s tím učím pracovat. Teď jsem v REMISI.
A všem, kdo si můj příběh přečtou, bych chtěla vzkázat, že prevence je nesmírně důležitá. Nenechte se odbýt, když Vaše starosti budou někteří lékaři bagatelizovat. Podle slov mé ošetřující onkoložky: „věřte své intuici a poslouchejte ji, to je něco, co my lékaři neumíme vysvětlit, ale funguje to.“
Všem přeji jen a pouze ZDRAVÍ. Není to jen fráze. Opravdu nic cennějšího neexistuje.
Užívejte každý den tak, jakoby měl být Váš poslední. Mě toto naučila až rakovina.
- Klára M.(@mama_s_diagnozou)