Katka W.: Nemohla jsem se dívat do zrcadla

Jmenuji se Katka, je mi 40 let a jsem maminkou 3 dětí (9leté dcery a 6 letých dvojčat kluků).

Asi si dovedete živě představit, že můj život nebyl jednotvárný. Početná rodina mi dávala zabrat, ale zároveň mě péče o ně naplňovala štěstím. O rakovině prsu jsem slyšela, ale že onemocním i já v mých 39 letech, mě nenapadlo ani náhodou.


Začalo to úplně nevinně, nic mě nebolelo, ale při samovyšetření jsem si všimla, že mi z prsa teče tekutina s krví, což mě samozřejmě zaleklo. Nečekala jsem a hned druhý den jsem navštívila lékaře. Po vyšetření na sonu mě ujistili, že vlastně nic nevidí a není důvod k panice. Uběhlo několik týdnů a krev pořád vytékala, proto jsem opět podstoupila vyšetření. Odebrali mi stěr a po tomto zákroku, přišla zpráva, že mám silný zánět v mlékovodu. Byla mi doporučena operace – vyčištění kanálků. Tehdy mi doktor oznámil, že pokud na operaci nepůjdu, hrozí mi rakovina. Podstoupila jsem tedy operaci a zdálo se, že problém je vyřešen.

Jenže já si po pěti měsících začala všímat změny v prsu – bolelo. Něco se děje? Rezonovalo mi v hlavě. Sono opět nic neukázalo, vše vypadalo naprosto v pořádku. Snažila jsem se potlačit nepříjemný pocit, který se mě zmocňoval.


O dva měsíce později se mi v podpaží udělala velká boule. To už jsem měla tušení, že mé obavy jsou podložené. Doktor mě poslal znovu na sono, kde se paní doktorka zhrozila. Začal jeden velký kolotoč. Mamograf, biopsie… ale stále jsem si nepřipouštěla, že by to se mnou mohlo být až tak zlé. Vůbec mě nenapadlo, že já budu mít rakovinu. Bohužel výsledky potvrdily to nejhorší.


Byl to šok, poznala jsem snad dosud nepoznaný strach. Plakala každý den a držela jsem se jen kvůli dětem. Vlak se rozjel a já měla pocit, že jsem nasedla do rychlíku. Neutekly ani dva týdny od biopsie a jela jsem na první dávku chemoterapie. V ten den jsem si řekla, že budu silná a budu bojovat. Jsem máma. Nemoc jsem se snažila nepřipouštět. Chtěla jsem rakovinu brát, jako nějakou virózu, kterou lékaři vyléčí.


Přes všechny obavy jsem naštěstí chemoterapie zvládala, bez velkých problémů. Pár dnů jsem vždy prospala. Bylo mi nevolno, ty stavy bych popsala, jako kocovinu po velkém flámu.

Můj manžel mi byl velkou oporou, staral se o mě, jezdil se mnou do nemocnice a zvládal celou domácnost. Chlap, jak se patří.


17. den, po první chemoterapii, přišel tolik obávaný den – ztráta vlasů. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak budu vypadat. Každý mi říkal: „Jsou to jen vlasy, ty narostou.“ Ale byly to moje vlasy! Kdo tohle nezažije na vlastní kůži, tak opravdu neví, jak moc je to pro ženu těžké. A to jsem měla vlasy dlouhé do půl zad. Manžel mi vlasy oholil, kupodivu jsme se u toho hrozně nasmáli. Nejhůř to snad brali moji kluci, pořád nechápali, proč jsem si oholila vlasy. Když jsem je vodila do školky musela jsem nosit paruku, trpěli nechápavými pohledy, víc než já. Děti se těžce smíří se skutečností, že mají nemocnou maminku. Nakonec jsem se sama cítila lépe v paruce, než v šátku. Nikdo pomalu nepoznal, že je to paruka a všichni si mysleli, že jsem se ostříhala podle poslední módy.


Chemoterapií jsem měla celkem 16, někdy v polovině mi vypadlo i obočí a řasy. Tohle si myslím bylo ještě horší, než ty vlasy. Cítila jsem se ošklivá, měla jsem i nateklou tvář z kortikoidů a po těle ekzém. Pohled do zrcadla byl nepřijatelný.


Půl roku uteklo a mě čekala operace. Genetika mi potvrdila mutaci CHEK2, proto se lékaři rozhodli pro odstranění obou prsů. Operaci jsem podstoupila v lednu 2019. Bylo to další trauma. Uvědomila jsem si, jak moc mi tato nemoc bere – vzala mi mé ženství. Utřela jsem si slzy a nahlas řekla: „Musím bojovat dál, kvůli mým dětem, rodině a sobě!“


Na závěr jsem podstoupila ještě ozařování, které jsem ukončila v dubnu 2019. Momentálně mám hormonální léčbu na 5 let.


Musím říct, že ten rok utekl hrozně rychle, jsem šťastná, že jsem to zvládla a léčba byla úspěšná. Už nikdy více nechci zažít ten pocit zoufalství.


Během nemoci jsem poznala spoustu skvělých lidí, kteří také bojují o svůj život.


Člověk si v těchto situacích uvědomí spoustu věcí. Dnes vím, že zdraví je to nejdůležitější, co člověk může mít. Už neztrácím čas zbytečnostmi a užívám si život.


- Katka W.



47 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."

Míša J.: Strach ze smrti ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."