“Už jsem to vymyslela, poletíme na Bali!”, přišlo mi od Bo (mojí nevlastní mamky) jednou odpoledne. Bylo to cca přes 3 roky, co bojovala s rakovinou, která začala jako nevinný myom v děloze a bohužel její stav se tenkrát začal zhoršovat a doktoři jí pomalu začali připravovat na nejhorší. Tahle smska mi přišla na konci února a guess what, v dubnu jsme fakt odletěli na boží dovču na Bali. Bo si prostě naplánovala chemoterapie tak, aby tam měla 3 týdenní okno a v nemocnici se omluvila, že “pardon, my letíme na Bali”...všichni ji od toho tenkrát zrazovali, nikdo nevěděl, co se může stát díky dlouhé cestě letadlem, vedru, vlhkosti atd. a co si budem povídat, nikdo by ji asi moc nezachránil uprostřed exotického indonéského ráje plného barevných rituálů a šamanů. Bo to ale moc nezajímalo. Místo toho řešila, jestli budeme bydlet ve vile s infinity private bazénem a nebo v nějaké local chatičce, kam se pojedeme potápět a tak. No a pak si zabalila 2 kufry - jeden s fungl novýma plavkama a druhý plný léků & vitamínů a sláva nazdar výletu na její, bohužel poslední velkou exotickou dovolenou, kde mimochodem vyšlápla túru k vodopádu Sekumpul s ložisky na plicích.
Vánoce v roubence, sáňkování, celé léto na chatě, napsat knihu, mezinárodní recepty, nové restaurace, jen tak přespat v pražském AirBnb a zvonit na cizí zvonky. To je jenom výčet pár z jejích bláznivých nápadů, co měla i před svojí nemocí, ale rakovina a vidina brzké smrti jí to myslím ještě víc umocnila.
Byly doby, kdy jsem jí nesnášela a nechtěla ji ani vidět, protože jsem měla pocit, že mi rozbila rodinu. A jako tátova přítelkyně to byla ona, na koho jsem svalila vinu za rozvod mých rodičů. Očima 15leté puberťačky jsem s ní byla celkem rychle hotová. Jak ale šel čas, pomalu jsme se sbližovaly, já dospívala a viděla celou rodinnou situaci už jinou optikou. Pak přišla rána v podobě její diagnózy a první velmi úspěšná chemoterapie. Tohle všechno jsem vnímala tak nějak “zvenku”, protože to Bo zvládala hrozně statečně a člověk na ní skoro nic nepoznal. Řešili jsme, jaká paruka jí bude asi slušet nejvíc, jestli si koupit speciální chladící čepičku na chemoterapie a nebo jestli bude nosit bláznivé barevné šátky. Chvíli měla “čistá cétéčka” a pak se to bohužel rozjelo na novo, odletěla dokonce i na speciální léčbu hypertemií na Filipíny, chodila na přístroj Bicom, akupunkturu, infuze céčka, doma měla krystaly, různé čističky, super foods atd. Všechno si to hradila z vlastní kapsy a nikdy nepřestala hledat nové způsoby. Otevřeně se doma mluvilo, kdo jak chce být pohřbený a proč, vedly se diskuze o závěti, víře a co asi nastane po smrti. Někdy se tahle vážná témata zvrhla v rodinné vtípky a někdy jsme si i společně poplakali. Určitě jsme se ale všichni hodně o sobě dost nového dozvěděli. Jsem moc ráda, že to u nás nebylo tabu, protože smrt i umírání je přirozená součást koloběhu života.
Ke konci jsem s ní trávila docela dost času, tak jsem měla tu čest vidět jí i taťku statečně a hrdě bojovat do úplného konce. Nikdy nepřestala pracovat, vždy byla pěkně namalovaná a oblečená, i když jí bylo nejhůř. Do poslední chvíle se snažila žít “normálně”, dělat všechny domácí práce, hlavně zábavu, vařit a pomáhat ostatním, co to šlo. Vždy se zajímala o své blízké a pamatovala si i ty největší blbůstky, co jsme jí kdy vyprávěli. Upřímně musím říct, že konkrétně nás dvě její nemoc určitě sblížila a z té “cizí paní”, kterou jsem nesnášela se stala moje “nevlastní mamka” a mám velkou radost, že jsem měla tu možnost jí poznat, naučit se od ní spoustu nového a že zrovna ona je mojí “hrdou macechou”, jak ráda říkala.
Moc nám tady dole všem chybíš a doufám, že tam na té “nebeské univerzitě” (jak jsme tomu říkali) není nuda a máte tam pořádnou srandu!
- Dík fík, K