Jana B.: V 15 letech čekala na smrt, nádor pak objevili "za 5 minut 12"

Ahoj, já jsem Janča. Když mi bylo 14 let, umřel mi taťka. Strašně dlouho jsem si dávala za vinu, že jsem nepoznala, že se s ním něco děje a nezavolala záchranku včas. Během následujícího roku byl můj psychický stav opravdu špatný. Nejhorší na tom bylo, že jsem v sobě vše „dusila“. Nechtěla jsem o svých problémech s nikým mluvit a akorát jsem se v nich utápěla. Došlo to až tak daleko, že jsem se chtěla zabít. Měla jsem vymyšlené kdy, a jak to udělám. Nevím, jestli to byl pud sebezáchovy nebo láska k rodině, ale své rozhodnutí jsem změnila.


Přestala jsem se vinit z taťkovy smrti a začala jsem si užívat života. Bohužel jsem se až moc dlouho trápila, a mé tělo si s takovými psychickými problémy nedokázalo poradit. V 15 letech jsem začala mít velké zdravotní problémy. Byla jsem hospitalizovaná na infekčním a následně na dětském oddělení, v naší okresní nemocnici. Podstoupila jsem spousty vyšetření, ale doktoři nemohli přijít na to, co mi je. Můj zdravotní stav se zhoršil natolik, že mě musela sanitka převést do Prahy do Motola. V Motole jsem absolvovala další vyšetření, ale doktoři si stále nevěděli rady. Začala jsem mít obrovské bolesti, kvůli kterým jsem nemohla spát. Bohužel mi léky na bolest nepomáhaly. Dostávala jsem velké dávky morfia a spíše se čekalo, kdy přijde „ten konec“. Nakonec - ,,za 5 minut 12“ - výsledky jednoho vyšetření ukázaly, že mám rakovinu. Není vůbec nic hezkého, vyslechnout si v 15 letech takovou diagnózu, ale všichni jsme byli rádi, že se přišlo na to, co mi je a mohla začít léčba.

Do téhle chvíle, jsem si myslela, že děti můžou mít rakovinu jenom ve filmech. Nedokázala jsem si představit, jak vlastně celá léčba vypadá a co se bude dít. Doktoři nás seznámili s obsahem a délkou léčby – skládala se z 6 bloků chemoterapie a měla být ukončená 18. prosince 2017. Vše probíhalo víceméně tak, jak bylo předepsáno. Během celých 4 měsíců nastaly pouze 3 situace, kdy jsem potřebovala doplnit červené krvinky, bíle krvinky a krevní destičky. Kvůli tomu se konec léčby posunul pouze o pár dní a končila jsem 31. 12. 2017. V porovnání s jinými pacienty, podobného druhu rakoviny, jsem měla hodně špatný začátek. Na druhou stranu by se dalo říct, že průběh léčení proběhl v pořádku a bez komplikací.


Jsem člověk, který rád tráví čas s lidmi a neustále někde potřebuje být. Proto pro mě bylo těžké, několik měsíců trávit převážně na lůžku v nemocnici nebo doma. Připadala jsem si uvězněná, a jako bych nic nemohla. V tu dobu jsem byla vděčná za sociální sítě. Založila jsem si účet na jedné stránce, kde mi kdokoli mohl anonymně psát. Myslela jsem si, že je to dobrý způsob, jak být v kontaktu s okolním světem a trochu to vyplňovalo mou prázdnotu, kterou jsem pociťovala s nedostatku kontaktu s přáteli. Ze začátku to i jako dobrá forma zábavy a vyplnění volného času fungovalo. Lidé mi kladli různé otázky a psali podporující zprávy. Potom ale přišel zvrat. Mezi hezkými zprávami se začali objevovat urážky a nenávistné zprávy. Ze začátku jsem na ně odpovídala, ale postupně jich bylo víc a víc, a bohužel čím dál horší. Lidé si všude najdou nějaký problém a nehledí na to, čím si procházíte nebo čím jste si prošli. A tyhle anonymní stránky jim dodávají ještě větší sílu a nebojí se být zlí. Ale i přes všechny ty nenávistné zprávy, které akorát horšily můj psychický stav, jsem chtěla zůstat v kontaktu s těmi „hodnými lidmi“ a nechtěla jsem ji odinstalovat. Bála jsem se, že pak zas budu sama. Mluvilo ze mě mé extrovertní já. Avšak nemohu ani popsat, ten velký pocit úlevy, který přišel s odstraněním této stránky a „ukončení nenávisti“. Ale trvalo to dlouho, než jsem se rozhodla to celé skoncovat.


Další věc, která mě během léčby trápila, byli moji kamarádi. Jak se říká, že „v nouzi člověk pozná přítele“, tak přesně toto přísloví se mi během léčby potvrdilo. Ti PRAVÍ kamarádi si se mnou volali, navštěvovali mě, nosili kinder čokoládky, na zlepšení nálady a neustále projevovali zájem. A pak tu byli lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou ti PRAVÍ, ale opak byl pravdou. Strašně mě to zklamalo, že lidi, kterým jsem opravdu věřila, ani nebyli ochotní zavolat, jak se mám, nebo se k nám zastavit a pokecat. Později mi přišlo, že je musím i prosit, aby mě přišli navštívit, nebo aby si udělali alespoň chvilku, protože pro ně mám dárek k Vánocům. Neviděli jsme se nějaké dva měsíce a mně šlo jen o to, cítit se „chtěná“. Někteří za to, ale bohužel nestojí. Ale k tomu jsem musela dospět až časem. V tu dobu mě to šíleně trápilo a nedocházelo mi, že praví kamarádi by se takhle nezachovali. O to víc si vážím lidí, kteří tu pro mě byli a stali se mými opravdovými, pravými přáteli.


Ještě větší podporu jsem potřebovala při návratu do „normálního“ života. Byl to velmi náročný proces, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Myslela jsem si totiž, že ukončením chemoterapie nějakým zázrakem budu mít opět sílu a budu sportovat, jako před nemocí. Avšak na vše se musí pomalu a postupně. To si ale mé mladší já neuvědomovalo. Potřebovala jsem všechno hned. Hned mít sílu, hned sportovat, podávat výkony jako zdravý člověk a hlavně, cítit se zdravá. Ale tělo přijímalo dlouhou dobu chemoterapii, která oslabila tělo, a návrat zpátky ke sportu netrval pár dní, jak jsem si představovala, ale několik měsíců. Jenže, jak jsem vše potřebovala mít hned a cítit se „normální“, tak jsem se přepínala. Cvičila jsem, chodila na volejbalové i fotbalové tréninky a zápasy, běhala, jezdila na kole. A pro tělo to byl šílený zápřah a nedokázalo se s tím vypořádat. Začala jsem mít problémy se svalovou křečí, v noci jsem se probouzela bolestí, nedohrála jsem téměř žádný fotbalový zápas, musela jsem omezit volejbalové tréninky. Ublížila jsem sama sobě, jen proto, že jsem tolik toužila po tom, mít konečně normální život. A navíc jsem tohle celé brala, jako velké selhání. Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala, že nesnáším tu blbou rakovinu, že všechno zničila, že jsem neschopná. A myslím si, že si to prožil, alespoň jednou, každý. Je potřeba si uvědomit, co všechno naše tělo dokázalo, jak bylo silné, jak MY jsme byli silní. A potom se k našemu tělu hezky chovat. Dokázala jsem to já, dokážeš to i TY. A důležité je mít kolem sebe lidi, kteří v nás věří a pomůžou nám s tímto dlouhým a náročným procesem.


Nakonec bych už jen chtěla říct, že nikdy nevíme, co nám osud do života přinese, ale překonat se dá úplně vše. Můžeme se cítit na dně, někteří z nás se na dně plácají strašně dlouhou dobu, ale je potřeba najít sílu, vzchopit se a bojovat. Pojďme si užívat života. Buďme šťastní, dělejme lidi okolo nás šťastné. Náš život je pouze v našich rukách, proto ho prožijme, jak nejlépe umíme.


- Jana B.




601 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Lucie P.: Bulky jsem si nevšimla

"Úplně jsem se zhroutila a dokonce „nelogicky“ uvažovala o sebevraždě. Vím, že bych to, ale nikdy neudělala… Mám syna."

Zuzana J.: Je to o psychice

"První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká."