Když jsem Stáňu poznal, tak jsem věděl, že spolu budeme až do smrti. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to přijde tak brzy.
Stáni diagnózu jsme se dozvěděli asi rok před její smrti. Na začátku je to hlavně o běhání po doktorech, bohužel jsme s nimi neměli nejlepší zkušenosti. Pak přišlo období alternativní medicíny, a nakonec zase té mainstreamové.
Bohužel nemoc nespí. Zhoršení přicházelo náhle, v etapách a vždy po mírném zlepšení. Společným jmenovatelem bylo to, že jsem si vždy myslel, že již nemůže být horší – bylo. Důležité je se snažit být pozitivní, ale přitom realistický. To první mi šlo, to druhé bohužel vůbec. I když jsem mnohokrát myslel na to, že by mohla zemřít, Stáně jsem to nikdy nepřiznal a vždy jsem ji říkal, že se uzdraví. Asi jsem tomu chtěl věřit. Díky tomu jsem ale propásl okamžik se s ní rozloučit. Asi jsem si to představoval jako ve filmu, kdy umírající ví, že nastávají jeho poslední okamžiky a chce se rozloučit. Do smrti toho budu litovat.
U nás to bylo jiné, jeden den jsme spokojeně večeřeli a dívali se na televizi a druhý den již nebyla schopná mluvit ani vnímat. Zemřela o dva dny později. Na morfiu, ale v klidu. Měl jsem to štěstí, že den předtím jsem dostal příručku o tom, jak vypadají poslední hodiny, jinak by mě to asi hodně překvapilo.
Pokud si myslíte, že po smrti přijde úleva z neustálého stresu, nepřijde. Po smrti Vás sice „zabaví“ nutná administrativa a pohřeb, možná Vás i bude podporovat rodina a přátelé, až to bude skoro vypadat dobře. Ale přijde čas, kdy budete sami a pak to na Vás spadne. Ze začátku tomu nebude chtít uvěřit, ale čím delší čas uplyne tím reálnější bude, že už se se svým milovaným nikdy nesetkáte, nikdy ho neobejmete ani nepolíbíte. A čím více si to budete uvědomovat, tím více to bude bolet, budete mít pocit, jako by Vám někdo vyrval srdce a rozerval duši. A té bolesti neuniknete ani se nikdy nezmenší, jediné pozitivní na tom je, že se s ní naučíte žít.
Neexistuje nic, jak ji uniknout, maximálně ji můžete oddálit. Ale je lepší se jí poddat a vzpomínat. A ani rodina, kamarádi, psychologové – prostě nic už nezmění fakt, že Stáňu nikdy neuvidím.
Možná budete mít výčitky, že jste měli udělat víc, možná se Vám bude zdát, že to není fér a že už život nemá žádný smysl. Možná budete chtít zanechat nějaký odkaz po Vašm milovaném. Pak se možná zamyslete nad tím, co by smysl dávalo. Ve vší té beznaději a hrůze se možná skrývá zrnko naděje – příležitost, která se naskytne jen jednou za život – příležitost změnit svůj život tak, aby dával smysl. Jen vy jste strůjcem Vašeho života a jen Vy rozhodujete, jaký dál bude…
- Jakub K.