Přinášíme vám příběh Ivanky, která pro mnohé byla andělem tady na zemi, ale dnes je z ní již opravdový anděl. Po dopsání tohoto příběhu bojovala další 2 roky a zanechala tu ohromnou stopu v mnoha srdcích.
—----------------------
Byla jsem tak šťastná, dva krásní kluci (3 roky, 10 let) a třetí v bříšku. Byla jsem unavená, ale přikládala jsem to třetímu těhotenství ve 37 letech. V 6 měsíci jsem si našla prohlubeň nahoře na pravém prsu. Bohužel jsem přesně věděla, že je to průšvih. I když jsem ho tak dva dny popírala. Na sonu paní doktorka ihned věděla a objednala mě okamžitě na sono do mamoporadny. Tam mi udělali rovnou biopsii, hned po vstupu do ordinace jsem podepisovala souhlas, jistí si byli na 99 % kvůli mikrokalcifikacím okolo nádoru. Za pět dní si mě pozvali pro výsledky. Hned mezi dveřmi mi oznámili "Vy už stejně víte". Ale paní doktorka vše vysvětlila, dala možnosti, poradila a hned mě objednala na onkologickou kliniku na Karláku. Nebylo to snadné, bylo to jako z hororu. Probrečela jsem prvních 14 dní, skoro každé vyšetření. "Proč já, proč teď, proč?" Pak jsem se to snažila popírat, "ne to není, ne to se mi nemůže dít ". Bylo mi hrozně. Manžel mě držel za ruku, objímal a já se bála, že umřu. Že je konec. Že tu nebudu pro své kluky. V hlavě miliony myšlenek, miliony otázek. Žádná odpověď. Prostě tohle musí člověk vybrečet a strávit. Prostě časem se to omele. Ale hlavně jakmile se začne něco dít, vyšetření, doktoři atd., tak ten tlak poleví. Najednou je vše jasnější a už člověk nebrečí. Už víc věcí chápe a už to není jen "máte nádor, rakovinu". To slovo jsem ani nedokázala říct. S nikým jsem o tom nechtěla mluvit, nedokázala to. Musel manžel. Nechtělo se mi nic vysvětlovat. Po asi měsíci jsem to zpracovala a už jsem naopak tu potřebu o tom mluvit měla. Naopak jsem chtěla, aby to věděl každý. Čím víckrát jsem to řekla, tím líp mi bylo.
Onkoložka mě poslala na mamární konzilium, kde je asi 9 lékařů, onkolog, chirurg, radiolog, plastický chirurg a ostatní specialisté. Pan primář z gynekologicko porodnického oddělení mi oznámil, že to nejprve vyoperují, prsa zachovají a pozval si mě za dva dny k sobě do poradny, kde mi rovnou oznámil termín operace 5. 10. 2017, přesně měsíc po diagnóze. Operace proběhla za asistence gynekologa, jelikož jsem byla v 7 měsíci těhotenství. Strach byl neskutečný. Naposledy jsem byla na operaci ve 4 letech. Ale zvládli jsme to oba a operace proběhla v pořádku. Sice jsem stresem málem začala rodit, ale vše to spravily infuze magnesia a draslíku. Nepříjemné bylo ovázání hrudníku několik dní a pak vyndání stehů, ale né nic hrozného. Při operaci objevili nakonec nádory dva, jeden menší byl schovaný pod tím větším. Ani sono ani mamo ho neodhalilo, až pan primář na sále. Tímto mu moc děkuji, že jsem nemusela na reoperaci. Po 3 dnech mě propustili domů a já už po 2 dnech doma fungovala normálně, po fyzické stránce.
Na histologii se čekalo 14 dní. Poté mi onkoložka naplánovala léčbu. Porod nebude vyvolán, počkáme na spontánní porod, ať nezatěžují tělo císařem a po porodu hned chemoterapie 4x AC společně s hormonální terapii - Zoladex injekce na zastavení vaječníků a Tamoxifen - léky na snížení estrogenu v těle, jelikož dle histologie byly nádory hormonální. Poté radioterapie. Porod byl nakonec bohužel akutním císařem kvůli abrupci - odloučení dělohy. Asi stresem, operací a vším dostala zabrat více než snesla, tak jsem začala krvácet a odvezla nás záchranka. Císař na poslední vteřinu. Ale i to jsme zvládli oba dva. Nejtěžší byla nemožnost kojení. Zastavení laktace hned po porodu kvůli chemoterapii. To bylo hodně těžké na psychiku. Ale malý prospíval po umělém mléku a byl spokojené miminko. Po císaři jsem byla 3. den doma, dokonce mi manžel stříhal stehy, i když jsem měla trombózu. Musela jsem ale být s klukama doma. Tam mi bylo nejlépe.
Po týdnu jsem šla na svou první chemoterapii. Hormony po těhotenství a porodu udělaly své a já to těžko snášela, ty prachy, nevědomost, strach. Ale po 3 dnech od chemo jsem fungovala normálně a mohla se starat o děti, to mě drželo. Po každé chemo mi bylo jinak, první jsem prospala, druhou nevolnost a naopak žádný spánek, třetí bez problémů a čtvrtá migréna a únava. Po 2 měsících jsem jezdila každý den kromě víkendů na radioterapii. Je to bezbolestné, ale 25x každý den. Jezdili jsme na 6:30 ráno kvůli miminku, aby mohl pak manžel do práce. Také jsme vše zvládli. Dokonce jsme na sebe byli pyšní. Slovo remise ve zprávě z onkologie znělo nádherně. Kontroly každé 3 měsíce mezitím sono, mamo, sono břicha jednou za rok. Do toho lymfodrenáže a masáže kvůli otoku operované ruky a prsa. Vedlejší účinky léčby jako bolesti kloubů, návaly, únava. Ale člověk přežil. Až do srpna 2019 vše jinak v pořádku. V srpnu bulka na krku v nadkličku. Ihned sono, ale bulka reaktivní s patrným hilem, tedy reakce zánětlivá. Ufff. Nervy jako poprvé. Ale dobrý, oddechli jsme si. V lednu kontrola na onkologii, sluníčko, docela teplo, já si vykročila parkem před Karlákem a bylo mi krásně. Po dlouhé době jsem se cítila dobře a zdravě. Jenže onkomarkery to viděly jinak. Paní doktorka mě raději poslala na moje první PET/CT, hned za 6 dní v sobotu. Ale obě jsme měly pocit, že je to zánětem v těle, zase tak zvýšené nebyly, jen dvojnásobně. Stejně jsem jela domů s malou dušičkou a cestu si vůbec nepamatuji. Nastal den PET/CT. Manžel nervózní tak moc, až jsme se pohádali. Nemohli mi napíchnout kanylu, až na pošesté, trochu jsem jim tam málem omdlela. Ale byli hodní, ujala se mě milá paní doktorka. Pak vypít roztok s vodou, radioaktivní látku do těla přes kanylu a šup na CT. Ještě dávku kontrastní látky, hezky to hřeje a jedeme. Čekání na výsledky do pondělí bylo peklo. V pondělí těsně před třetí hodinou jsem dostala šílený strach, v životě jsem takový nedostala. Byl to úplně bolestivý strach. Paralyzující. "Nic volám, ať to mám za sebou. Přinejhorším tam bude zase nádor a já si to zopakuju a budu zdravá."
"Je mi to moc líto, ale není to dobrý, máte to - uzliny nadklíček, podpaží, hrudník, a sakra játra, bránice, ježiš." Pokládám hlavu na stůl a brečím. Metastáze všude, nevyléčitelné, napořád, do smrti léčba, paliativní - udržovací, prodlužující život. "Paní doktorko já mám tři děti, já nechci umřít. Já je tu nechci nechat, prosím né. Já tu musím být." Nejsem schopná zvednout hlavu. "Ivano, to dáme, je spousta léků, možností, musíme." Ještě mi doktorka něco vysvětluje, já si píšu něco na papír. Do toho přišla moje mamka. Brečí. Nemůže přestat. Já brečím. Bezmoc, beznaděj. Volám manželovi. Jede hned domů. Tohle jsem nečekala ani v nejhorším hororovým snu. "Proč ne nádor, proč ne dva nádory nebo tři. Vemte si prsa, proč ne vyléčit." "Sakra co jsem komu udělala, proč?" Mám strach, bojím se, hrozně moc, že umřu. Děti neuvidím jít do školy, první lásky, svatby, vnoučata. Nebudu je držet za ruku, až si rozbijou koleno. Jsem naštvaná na celý svět, na všechno. Je to tak těžkej život. Už dost, už nemůžu. Dva dny byly hrozný, ani si je nepamatuju. Vůbec, mlha, černo. Třetí den jsem se sebrala a šla jsem na onko seminář, který jsem měla naplánovaný o stresu a nemoci. Nebylo mi do smíchu, bylo mi do pláče. S panem onkopsychologem jsem si na další den domluvila sezení, musím se vzpamatovat kvůli dětem. S jednou psycholožkou jsem si tam promluvila a bylo mi lépe. A jak jsem si i pak doma přes facebook skupinu lidí s metastázami pročetla, že tu lidi s metastázemi jsou i 5, 9, 10 let, bylo mi ještě lépe. Ostatní mi na můj příspěvek odpovídali podporou, že to jde a léčby na prodloužení života a kvalitního života je dost. Tak jsem se po těch třech dnech zařekla, že tu nebudu brečet a ztrácet čas. Že to prostě dám. Že někdo bere léky celý život. Na srdce, na cévy, na bolesti a je tady. Někdo se léčí a má bolesti a je tady. Prostě to dám. Nebudu té nemoci věnovat zbytečný čas. Proč. Nechci tu strávit zbytek života strachem a bilancování co by kdyby. K panu psychologovi jsem šla s čistou hlavou a obrovským odhodláním. Ani jsem nebrečela, proč taky. Já se budu léčit a časem najdou lék, nebo další lepší léky. Prostě tu budu, co nejdéle to půjde. Panu psychologovi jsem řekla, že nikdo neví kdy. Třeba někdo zdravý má kratší svíčku s plamenem než já. Jen já mám tu nevýhodu, že to vím dopředu. A nebo výhodu, protože až to přijde můžu se rozloučit. Někdo to štěstí nemá. Někdo odejde rychle a nečekaně. Nikdo neví, kdy na něj ten pomyslný květináč spadne. Takže jsem nasadila svůj černý humor, svoje odhodlání a chci tu být, co to půjde, nechci trávit čas negativními myšlenkami. Jestli je to správně, nevím, ale rozhodně se cítím lehčí. Neříkám ale, že to na pozadí neběží stále jako film. Bilancuji si, přemýšlím, že kolika se musím dožít, až klukům bude aspoň 15. To je dvanáct let, ok tak aspoň 13, to je deset let. "Tak dost, nech toho, už zase začínáš, tak sis to přepočítala a co, je ti to k něčemu, ne. Akorát se trápíš, běž něco dělat". Tak jsem si hezky vynadala a je to. Takhle si "schízuji", ale je mi líp. Mluvím sama se sebou a mluvím i s játry a buňkami. Přemlouvám je, že když se budou množit a demonstrovat, tak pak když to nedáme a umřeme, že vlastně umřou taky, tak ať se vzpamatují a začnou makat správným směrem. Trochu blázen, ale aspoň nepotřebuji antidepresiva. Kdyžtak se zblázním sama. Nyní jsme rok na biologické a hormonální léčbě a čekám na PET/CT, opět, své čtvrté. Je to přesně rok od převrácení 3x vzhůru nohama mého života. Trochu si tu bilancuju a balancuju nad propastí svých myšlenek. Mám strach z vyšetření, ale snad úspěšně přemlouvám samu sebe, že když to špatně dopadne, tak je to sice škoda, ale přece nebudu mít léčbu, která nezabírá. Tak šup další, i když ne tak na pohodu, ale chemo. Prostě to zase dám a jedeme dál. A když to dobře dopadne, tak budu vděčná za dalších pár měsíců navíc, kdy nebudu muset měnit léčbu.
Dokud je léčba, dokud jsou možnosti, tak je ten život fajn.
-- Ivana