Irena K.: Pokročilá rakovina prsu s metastázemi, které se i ani nevšimla.

Jmenuji se Irena, je mi 30 let a mám dvě malé holčičky, Viktorku (4 roky) a Adrianku (2 roky).

Diagnostikovali mi zhoubný nádor prsu loni v únoru. Přitom začalo vše tak nevinně. Přestala jsem kojit dcerku a zdálo se mi, že mám každé prso jinak veliké. Nijak zvlášť jsem se tím neznepokojovala, kojila jsem skoro 3 roky v kuse, nepovažovala jsem to za alarmující.

Asi po třech měsících mě začala bolet pravá strana žeber, a to už mě nenechávalo klidnou. V hlavě mi zvonil poplašný zvoneček. Říkala jsem si, že je to zvláštní, a že bych si přece jen měla zajít na mamograf, ať mám jistotu, že je vše v pořádku.


Na internetu jsem četla o tom, že kojení je v jistém smyslu prevencí před rakovinou prsu, takže jsem neměla vůbec obavy, chtěla jsem jen mít potvrzeno, že po této stránce jsem v pořádku. Bohužel jsem se strašně mýlila! Již po prvním sono vyšetření se z tváře paní doktorky dalo vyčíst, že se děje něco znepokojivého. Za týden jsem se měla dostavit na mamografické vyšetření a biopsii. Nepřetržitě jsem se ujišťovala, že je vše v pořádku! Proč bych měla mít rakovinu prsu zrovna já? Jsem strašně mladá a navíc máma!


Ale opak byl pravdou. Přesně si pamatuji na ten den, byla jsem v práci a lékařka mi volala, že se v odebraných vzorcích našly nádorové buňky. Zatmělo se mi před očima, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to není zdaleka ta nejhorší zpráva v mém životě. Přišla další, a ještě tvrdší rána. Po vyšetření na pet/ct mi diagnostikovali kostní metastázy a metastázování do jater. Stále mi v hlavě zní věta z lékařské zprávy vyšetření jater: „prakticky nelze detekovat zdravou tkáň.“ Prý jsem musela mít velké bolesti. Ale já je neměla! A jak mohl s tak ledovým klidem prohlásit: „ještě dva týdny a už byste tady nebyla!“


Rakovina mě požírala a já si toho ani nevšimla. Potichu a nenápadně se mi vkrádala do života. Nedala o sobě vědět. Neupozornila mě na nic! Jednoduše jsem se cítila naprosto zdravá. Ironií všeho je, že tuto zákeřnou nemoc vidíte (vyjde na povrch), až když proti ní začnete bojovat. Mám tedy metastatický karcinom prsu Her 2 pozitivní. Hned další týden, po vyřčení diagnózy, jsem nastoupila na chemoterapie. Zde na oddělení onkologie zazněla další úžasná věta: „podání chemoterapie i přes možné selhání jater.“


Ale jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Posbírala jsem poslední střípky naděje na život a začala s léčbou. Vypadávaly mi vlasy, bylo mi špatně po chemoterapiích, ale nic nebylo tak strašné jako to, že jsem najednou nebyla schopna se i byť jen pár dní postarat o své děti. Těm malinkým tvorečkům prostě nevysvětlíte, proč je máma plešatá a proč celý den leží v posteli. Díky Bohu léčba zabírá, a dokonce už mi začaly růst i vlasy. Do konce života již budu na biologické léčbě. Tak mi, prosím držte palce, ať to dám a vydržím, co nejdéle, ať nakonec třeba umřu na stáří.


Jsem celoživotní optimista a to mě drží nad vodou. Mám kolem sebe úžasnou rodinu, která pro mě dělá maximum s láskou a ochotou, zdravé děti, perfektní přátele, kteří mě opravdu podrželi v těch nejhorších chvílích. Ale nemoc mi také ukázala lidi, které už ve svém životě mít nechci.


Rakovina už není můj nepřítel, já jsem se s ní naučila žít. Jediné, co bych chtěla všem mladým lidem říct je, že zdraví není samozřejmost, proto se tak i k němu chovejme. Jděte včas k lékaři, protože potom už může být pozdě.


Děkuji,


- Irena K.



120 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Lucie P.: Bulky jsem si nevšimla

"Úplně jsem se zhroutila a dokonce „nelogicky“ uvažovala o sebevraždě. Vím, že bych to, ale nikdy neudělala… Mám syna."

Zuzana J.: Je to o psychice

"První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká."