• Sifty.eu

Hanka P.: Svou rakovinu přijala a poděkovala jí

Jsem žena, matka, manželka, dcera, kamarádka, jako většina z vás. Ve svých 35 letech jsem vedla „normální život“, chodila do práce, starala se o syna, domácnost. S manželem jsme rekonstruovali dům, občas jsme si spolu někam zašli. Vcelku běžné věci, radosti a starosti. Skoro by se dalo říct, že jsem měla všechno, abych byla šťastná. Ale nebyla jsem. Nevím proč?! Možná jsem si nevážila toho, co mám a vše brala jako samozřejmost. Možná jsem se nechala ovlivnit dnešní uspěchanou dobou. Zřejmě od všeho trochu. A když jsem tak proplouvala životem, někde uvnitř jsem cítila, že chci víc, že potřebuji najít sama sebe, svou duši.


A tak když jsem se jeden podzimní večer mazala tělovým mlékem, nahmatala jsem si na prsu něco, co tam dřív nebylo. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, ale po pár dnech jsem raději šla k lékaři. Pro jistotu. Ten mě hned objednal na vyšetření do mamografického centra. Ultrazvuk i mamograf jasně prokázal přítomnost několika útvarů v prsu a v podpaží. Následovala biopsie a nekonečné dny čekání na výsledek. A i když mě ti nejbližší ujišťovali, že to nic nebude, tak nějak jsem tušila, že nemají pravdu. Nakonec se mi potvrdila rakovina prsu a mízních uzlin. A mé pocity? Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Byla jsem v šoku, unavená a vyděšená. Jednu věc jsem však věděla! Věděla jsem, že CHCI žít a že CHCI být zase zdravá. Rozhodla jsem se, že se uzdravím a že pro to udělám všechno.


A tak nastal kolotoč vyšetření, hodin strávených v čekárnách doktorů a přišla konečně i léčba. Nejdříve chemoterapie, následně operace a jako třešnička na dortu ozařování. Byly to dlouhé měsíce, poskládané z lepších i horších dnů, z naděje i beznaděje. Byly to dny plné pláče, když mi vypadaly vlasy, když se mě syn zeptal, jestli umřu, když jsem se po operaci poprvé viděla v zrcadle. Dny naplněné bolestí, kdy už mi docházely síly. Ale čas postupně hojil rány na duši i na těle a já jsem se konečně dočkala konce léčby, která byla úspěšná.

Lidem s rakovinou se většinou říká, že musí s tou mrchou bojovat. Já jsem nechtěla bojovat. Já jsem svou rakovinu přijala a poděkovala jsem jí. A občas jsem si s ní i povídala. Jako že jí děkuju, že přišla a otevřela mi oči, ale že je čas, aby už odešla, aby si prostě sebrala svých pět švestek a zmizela! A ona opravdu zmizela.


Věřím totiž, že všechno má svůj smysl a nic se neděje jen tak. Život nám klade do cesty překážky a zkoušky, abychom se stali lepšími lidmi, abychom splnili svůj úkol, který tady každý máme. A i nemoc je takovou zkouškou, je to znamení, že něco je nebo bylo v našem životě špatně. Nemoc nás přiměje se zastavit a zamyslet se nad sebou, nad naším životem.

Rakovina mi pomohla si uvědomit, že už nechci žít tak, jak jsem žila dříve, před nemocí. Přiměla mě přemýšlet o smyslu života, zabývat se spiritualitou. Totálně mi změnila život a ukázala, co je důležité.


Podívejte se na to, jak žijete, a jestli vám něco vadí, změňte to. A pokud to změnit nejde, přijměte to. Mějte se rádi a myslete na sebe. Dělejte věci, které opravdu chcete dělat. To není sobectví, to je nutnost. Protože jenom když se budete mít rádi takoví jací jste, teprve potom budete šťastní. Nedovolte, aby s vámi manipulovali lidé, kteří to s vámi nemyslí dobře. A obklopte se těmi, kteří vás mají rádi a dodávají vám sílu. Vaše slova a myšlenky mají velkou moc a jen vy máte život ve svých rukou a jste za něj zodpovědní.

Záleží jen na vás.


S pozdravem


- Hanka P.




49 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Burkittův lymfom ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu" jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný."

Lucie K.: Oboustranná mastektomie

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždycky vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Lepší ale já, než moje děti."

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."