• Sifty.eu

Dana K.: Maminka a její Hodgkinův lymfom nodulárně sklerotický

Je advent 2011.

Při této vzpomínce se mi vybaví, jak sedím na nemocniční chodbě.

V hlavě mám totální zmatek a cítím, jak mě paralyzuje obrovský strach z něčeho neznámého, co mě děsí a před čím nemám šanci uniknout. Kvůli jedné bouli, která se mi objevila na krku – nad klíční kostí a která mě nikterak neobtěžovala ani nebolela. Sonografické vyšetření ukázalo, že se jedná o zvětšenou mízní uzlinu.

Proletělo mi hlavou: „To přece nemůže být nic vážného, tak proč mě chtějí hospitalizovat?“

Byla jsem těhotná, rostl ve mně nový život. Doma na mě čekal čtyřletý syn a já s ním chtěla péct cukroví, těšit se na Vánoce. Ale místo toho se rozběhl kolotoč dalších vyšetření. Podrobné odběry krve, poté následovalo odebrání vzorku ze zvětšené uzliny v místní anestezii, kvůli mému těhotenství. Bála jsem se o ten malý živůtek ve mně a šeptala jsem mu: „Neboj se, mrňousku, to zvládneme. Já Tě nedám!“

Pět dní před Vánoci jsem však samovolně potratila. Dost mě to vzalo, ale nemohla jsem se bolesti zcela poddat, protože tu byl můj syn a potřeboval mě. Přede mnou stála nejistá budoucnost. Ta začátkem roku dostala jméno Hodgkinův lymfom nodulárně sklerotický. Poté následovalo vyšetření PET CT, kvůli zjištění rozsahu postižených uzlin, odběr kostní dřeně a pak nastavení léčby na hemato-onkologické klinice v Olomouci. Léčba spočívala ve 2 cyklech chemoterapie a poté 10 dávkách radioterapie. V tomto období mi velice pomohli manželovi rodiče, kteří vzali syna do své péče, když mi nebylo dobře a nezvládla se o něj postarat. Prokousala jsem se léčbou a zdálo se, že jsem ji zvládla.


Duben 2019:

Uběhlo již sedm let a já už jezdila jen jednou ročně do Olomouce na hemato-onkologii na kontrolu. Člověk však zůstává po zkušenosti s onkologickým onemocněním ostražitý. A já byla. Díky tomu jsem jednoho večera při prohmatávání krku objevila maličkou bouličku. Zpozorněla jsem a v následujících dnech ji sledovala. Nemizela, byla stále tam. Na nic jsem nečekala a volala své paní doktorce do Olomouce. Následoval opět stejný kolotoč vyšetření a poté čekání na verdikt. Znovu zněl: Hodgkinův lymfom.

Byla jsem znovu v ringu a soupeř byl opravdu těžká váha – to už jsem věděla!

Tentokrát mě čekalo šest cyklů chemoterapie (12 aplikací) ve 14ti denních intervalech. Každá chemoterapie mě stála spoustu sil, fyzických i psychických. Sáhnete si opravdu na dno, když se třesete zimnicí pod peřinou, nedokážete pozřít ani sousto, zvedá se vám žaludek, i když se napijete čisté vody a přemýšlíte, zda vůbec dokážete dojít tři metry na WC. Když se trošku zmátoříte, jdete na další chemoterapii. Začnou vám padat vlasy, máte nezdravou barvu, kruhy pod očima, připadáte si jako zombie.

Jenže každá mince má dvě strany. Já jsem díky své nemoci poznala, kolik krásných lidí mám kolem sebe. Rodina, kamarádky, kolegyně i lidé, se kterými jsem se jen zdravila, mi vyjadřovali podporu. Dostávala jsem tolik krásné energie, kterou mi dávali svými modlitbami, objetím, zavoláním. Moje nemoc mě utvrdila v tom, že život je skutečný dar a každý den bychom si měli užít, jako by byl poslední. S láskou, pokorou a úžasem.

30. 11. jsem se zúčastnila módní přehlídky pro onko-pacientky. Mezi nimi jsem se necítila sama, a věřte mi, vynaložila jsem veškerou sílu, ale všem jsem dokázala, že i žena v léčbě je krásná.


- Dana K.



43 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Strach ze smrti ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

Lucie K.: Raději já, než mé děti.

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."