Jsem maminka tří děti a ve věku 38 let (před 3 lety) mi byl diagnostikován karcinom prsu. Jsem vystudovaná zdravotní sestra a tak jsem dobře věděla, že to je špatné, ale taky jsem věděla, že při včasném nálezu je možné rakovinu porazit. Bylo pro mě nepochopitelné to, že opravdu ta malinká tvrdá kulička je zhoubná a že ve skutečnosti je větší, než se dala nahmatat. Následovala řada vyšetření, operace, chemoterapie a ozařování. Najednou se mi změnil život, ani jsem nevěděla jak. Kladla jsem si spoustu otázek: "Co dělám špatně?” "Proč já?” a “Kde jsou všechna ta tvrzení, když budete dlouho kojit,..? V nás v rodině nikdy žádná rakovina nebyla! Sportuji, nekouřím, tak jak je to možné?” Tyto a celá řada dalších nezodpovězených otázek se mi honily hlavou.
Nebylo jednoduché to říct dětem, ale musela jsem. I oni musí pochopit, co se bude dít. A věděla jsem a vím to vůbec já sama? A jak je na to mohu připravit, když ani já nevím, jak a jestli to zvládnu? Najednou se doma vyslovuje slovo „nemoc“. Stále a dokola. Stalo se nedílnou součástí našeho slovníku. Najednou nebyla důležitá práce! Vlastním kosmetické studio, má práce mě vždy naplňovala a byla pro mě vším. Nyní mě však nezajímalo, zda bude mít klientka včas udělané krásné nehty, či zda budu mít sílu udělat kvalitní kosmetickou masáž. Priority byly náhle jiné: uzdravit se!
Velký šok nastal, když jsem přišla o vlasy, o své dlouhé vlasy, o které jsem celý život pečovala. Chomáče vlasů skončily v odpadu a s nimi i má bezstarostnost. Zjizvená část mého těla, holá hlava, to vše mi odebíralo ženskost, ustavičně bez nálady, slabá, unavená a bez chuti na sex. Ano, i to je pro ženu a potažmo i pro manželství důležité. A další otázky vyplouvaly na světlo: „Bude mít manžel pochopení, když nemám chuť, sílu ani energii? Když nebude na stole večeře, vždy vyprané prádlo a dům se zahradou nebude uklizen tak, jak je zvyklý?“ V té době měly dcery 13 a 15 let a syn teprve 7. „Kdo je vypraví do školy, nachystá svačinu a zkontroluje úkoly? Budu zvládat odvést syna na trénink? A co psi?“ Běžné každodenní „úkoly“, které vykonáváte téměř automaticky, se stávají noční můrou a zdrojem panického strachu.
Po chemoterapiích jsem byla vyčerpaná, po první dávce jsem zvracela celý večer i noc, byla jsem zesláblá, na jídlo jsem neměla pomyšlení několik dnů. Z nízké hladiny cukru se mi točila hlava, chodila jsem shrbená jak stařenka a také jsem se tak cítila, jako by mé tělo zestárlo během pár dní o několik desetiletí. A i když už jsem nezvracela, nutkání na zvracení přetrvávalo i nadále. Přesto, už čtvrtý den, jsem se věnovala práci. Nemohla jsem si dovolit salón jen tak zavřít. Nechtělo se mi, necítila jsem se fit, a přesto, když se za mnou zavřely dveře od studia, začalo mi být mnohem lépe a jsem ráda, že mi zákaznice zůstaly věrné i v těchto těžkých dnech. Práce mě odváděla od špatných myšlenek a posouvala mě dál.
Co bylo asi nejtěžší v době léčby? - Když mi vypadaly vlasy, to jsem proplakala několik dní. Já vím, že vlasy zase dorostou, ale je to ta ženskost, která vás najednou opouští. Už nejste tou ženou, kterou jste bývala. Už víte, že když se někomu něco přihodí, že příště se TO může stát i vám, že příště to můžete být vy! Najednou není v životě nic jisté a jednou za čas vás přepadnou otázky ” Co kdyby,..”.
Co mi nemoc vzala? - Bezstarostnost a jistoty. To je má odpověď. A kdo nezažil, neví a nedokáže pochopit, o čem mluvím/ píšu.
Co mi dala? - Nekonečnou lásku. Lásku ke svému tělu, k životu, ke své rodině a blízkých přátel, lásku k lidem. A pokoru. Pomáhat druhým, otevřít oči a nemyslet jen na sebe. Vidět tu krásu kolem sebe, vnímat svět kolem sebe, najít si čas nejen na sport a na relaxaci.
Dnes mi je 41 let a dokážu bez problémů uběhnout 10 i více km, před nemocí jsem neběhala. Přidala jsem se k dobrovolníkům a vařím kávu onkologickým pacientům a chodím si s nimi povídat na oddělení. K tomu bych se asi bez nemoci neodhodlala. Nemoc mi ukázala vnitřní sílu! A i když stále nemám vyhráno, protože stále probíhá kolotoč vyšetření, kontrol, tak já věřím, že vyhráno mám!
Zvládla jsem to! Zvládla jsem to s podporou manžela a s podporou dětí, které, když bylo třeba, šlapaly jak hodinky. Děkuji jim za všechno.
Moje motto: “ Věřím v život”
- Alexandra S.