• Sifty.eu

Eva F.: V mladém věku se musela vypořádat se ztrátou příbuzných i se zhoubným nádorem.


Život před nemocí

Ahoj, jmenuji se Eva. Je únor 2009, je mi 16 let a navštěvuji SŠ zdravotnickou - zdravotnické lyceum. Jsem celkem tiché a nesmělé povahy. Žiji v domečku s mojí skvělou mamkou a babičkou. Ve 12 letech jsem přišla o svou sestřičku (jednovaječné dvojče), o pár let později přichází mamka o svého přítele, který pro mne hodně znamenal a záhy na to zemřel i dědeček. Aby babička nezůstala sama, nakonec se přestěhovala z Moravy k nám. Takže jsme zůstaly 3 ženské v baráku plus fenka Jenny.


Měly jsme za sebou nelehké období a to jsme ještě nevěděly, co nás čeká….


V tu dobu jsem se ráda obklopovala svými kamarády, rodinou a naší fenkou. Na ZŠ jsem patřila mezi premianty, měla jsem skoro samé jedničky, ale tady na lyceu mi to moc nešlo. Přemýšlela jsem s mamkou o přestupu na jinou školu tak dlouho, až mi do života přišlo něco, co mi vlastně to rozhodnutí tak trošku „ulehčilo.“.


První příznaky a diagnóza

Vše začalo, když mi 2.dubna 2009 akutně odebrali slepé střevo kvůli zánětu. Vždy se odesílá vzorek na histologii a tam zjistili, že to nebylo úplně v pořádku. Za pár dní pro mne přišla mamka do školy, že musíme hned jet za paní pediatričkou, která nám oznámila, že na histologii něco našli a poslala nás do nemocnice v Českých Budějovicích na hemato-onkologické oddělení. Já tehdy vůbec nevěděla, co to znamená, ale na mamce bylo vidět, že je z toho špatná. Na místě nám řekli, že našli nějaký nález ve slepém střevě a že musím do pražského Motola na další vyšetření.


20.května to vše začalo. Poslali pro nás sanitku a jely jsme do Prahy do Fakultní nemocnice Motol na Kliniku dětské hemato-onkologie. Při příchodu na oddělení mi to začalo pomalu docházet, v herně, kolem které jsme procházely, seděly vesměs holohlavé děti. Byl mi přidělen pokoj a ještě ten den dopoledne jsem šla do vedlejší nemocnice Na Homolce na PET vyšetření. Je to tunel (něco jako CT nebo magnetická rezonance), jen jsem musela před vyšetřením vypít kontrastní látku a pak mi do žíly zavedli nějakou radioaktivní látku. Vyšetření proběhlo v pořádku. Poté jsme se s mamkou vrátily na oddělení a zanedlouho přišla paní doktorka s výsledky. Ve slepém střevě jsem měla zhoubný nádor Non-Hodgkinův lymfom typu NS, nějaké částečky prý pravděpodobně zůstaly v břišní dutině a proto jsem musela podstoupit léčbu chemoterapií. Štěstí, že mě chytlo banálně slepé střevo, kdoví, jak by to jinak vše dopadlo. Moje maminka se v první chvíli rozplakala a mě první, co napadlo, že přijdu o vlasy a nebudu se líbit klukům. Paní doktorka nám vysvětlila, jak taková léčba probíhá, jaké mohou nastat komplikace apod. Mamka byla se mnou po celou dobu léčby a já jsem jí za to neskutečně vděčná, jen díky ní jsem to vše zvládla – spolu jsme to zvládly. Jak jsme to oznámili blízkým si už moc nepamatuji, vím, že babička brečela, pár našich kamarádů také, ale řekli jsme si, že to společně zvládneme. Všechny paní doktorky, páni doktoři, sestřičky a personál na oddělení byli úžasní. Docházela za mnou paní psycholožka, která si se mnou povídala, moc mi to pomáhalo. V té době také došlo k rozchodu s mým tehdejším přítelem a to mi také moc nepřidalo, proto jsem za psychologickou oporu byla ráda. Na oddělení také chodili Zdravotní klauni, když to zrovna můj zdravotní stav dovoloval, protože jsem se moc ráda s nimi setkávala. Dokázali naprosto vždycky rozesmát, i když člověku moc do smíchu nebylo.


Léčba:

První chemoterapii jsem v nemocnici zvládla dobře, po příjezdu domů jsem dostala afty do celé pusy a horečku. Jakmile měl pacient vyšší horečku nebo mu dopadly špatně odběry krve, na které se jezdilo každé 3 dny v místě bydliště a výsledky se volaly do Motola, tak se muselo jet do Prahy na oddělení na transfuzi (krve nebo krevních destiček). I já nakonec musela. Nastaly nějaké komplikace a já skončila na JIP, kde mě potkal těžký „disociativní stupor“ – odešla jsem si do svého světa, nevnímala jsem. Prý jsem 2 dny ležela jako kdyby v kómatu. Pak jsem zase otevřela oči a zírala do stropu, nešlo mne ani nakrmit. Pusu jsem měla zamknutou na tisíc západů. Ve svých 16 letech jsem na chvíli skončila jako ležák dokonce s plenkami. Z mého pohledu jsem se však cítila jako ve snu. Myslela jsem si, že i s postelí letím z oddělení za svou sestřičkou a nevlastním taťkou do nebe, ale oni mě vždy vrátili nazpět. Když jsem za nějakou dobu začala z tohohle stavu ,,procitat“, chvíli mi trvalo, než jsem dělala věci normálně. Nevěděla jsem například, na co je vidlička. Pamatuji si, že místo nabírání jídla jsem si ji přiložila na svou holou hlavu a chtěla si česat vlasy, které už jsem neměla. Byla jsem strašně bezprostřední. Pořád jsem chtěla zpívat, takže jsem chodila za sestřičkami na oddělení a zpívala jim. V té době mnoho našich blízkých v mém chování a gestech vidělo mou sestřičku Janičku. Dodnes to nechápu….


Nakonec vše dopadlo naštěstí dobře a já byla „zase normální“. Tohle byl pro mne asi ten nejhorší zážitek. Dřív mi dělalo problém o tomto stavu před někým mluvit, přišlo mi, že mne budou mít za blázna. Dnes už to tak vůbec neberu.


Během léčby jsem však měla i krásný zážitek. Na oddělení jsme uspořádali našemu léčenému kamarádovi, který měl před sebou náročnou operaci, párty. A jelikož miloval Michaela Jacksona, uspořádali jsme "Jackson party". Jedlo se, tančilo i se stojany s chemoterapií a rouškami. Nakonec s námi trsaly i sestřičky. Na tohle vzpomínám opravdu moc ráda.


Rodina a okolí:

V době nemoci zůstala maminka se mnou, aby se o mne mohla starat. Bylo to náročné nejen psychicky, ale i finančně. Ale nakonec jsme vše zvládly. Moje kamarádky prý ze začátku moc nevěděly, jak se mnou komunikovat, ale nakonec jsme také našly společnou řeč a bylo to moc fajn. Nemoc mi také přinesla 2 úžasné kamarádky, které jsem potkala v Motole a kamarádíme se dodnes. ;) Největší oporou pro mě byla moje maminka, která byla pořád se mnou a držela mě i v těch nejtěžších chvílích nad vodou. Zajímavé také bylo, že naše fenka se chovala, jak kdyby věděla, že musí být opatrná a že se něco děje. Všude chodila se mnou a nebyla tak hrrr jako jindy.


Život po nemoci:

Můj život po nemoci se změnil. Začala jsem si ho více vážit a být vděčná za to, že jsem to vše zvládla a že tu jsem. Již před nemocí jsem měla pocit, že jsem trošku "jinde" než mí vrstevníci a to díky tomu, že jsem přišla o svou sestřičku i další blízké. Měla jsem pocit, že řeším věci jinak a i na život jsem se dívala jinak. Po mé nemoci se to ještě prohloubilo. Po nemoci se to ještě zvýšilo. Když dnes občas vidím, co dokáží lidé řešit za malichernosti a neumí si vážit toho, co mají, tak to opravdu nechápu.


Po léčbě jsem nastoupila na novou školu a začala studovat na kosmetičku. Ze začátku jsem měla individuální plán, protože jsem dokončovala léčbu a pak měla oslabenou imunitu a ještě nesměla do kolektivu. Zezačátku jsem měla pocit, že se na mě holky dívají s tím, že mi učitelé nadržují a podobně. Nakonec to bylo fajn a školu jsem zvládala. Sice s dvouletou pauzou, kdy jsem pracovala, ale díky mému dnes už manželovi, který mi umožnil se do školy naplno vrátit a dokončit ji, mám dokončenou maturitu. DĚKUJI TI!!!


Co se týče mého životního stylu, snažila jsem se jíst zdravěji, což se mi povedlo díky tomu, že jsem poznala svého muže, jehož koníčkem je fitness. Začali jsme tedy spolu cvičit a věnovat se zdravější stravě.


Dnes jsem naprosto zdravá, jezdím 1x za 2 roky do Motola na kontroly. Jsem manželkou a dvojnásobnou maminkou - máme doma 2 klučíky (4 roky a 1,5 roku). Když jsme si s manželem poprvé řekli, že chceme miminko, bála jsem se, že ho nebudu moci po mé léčbě mít. Bylo to cca 6 let po ní. Naštěstí u mě léčba nezanechala následky, které by ovlivnily možnost otěhotnění. Takže mohu být maminkou a jsem za to nesmírně vděčná!


Co mi nemoc vzala? Asi nejvíce čas strávený s mými blízkými a kamarády. Určitě dostalo obrovský zápřah i mé tělo a imunita. Dodnes nevím příčinu mé nemoci. Říká se, že rakovinu může hodně podpořit například stres, kterého jsem ve svém životě měla dost. Dnes už jsem docela jiným člověkem, možná kvůli nemoci a hlavně díky mému manželovi, který mi ukázal sílu pozitivního myšlení, začala jsem číst seberozvojové knihy apod. Neříkám, že mám vždy úsměv na tváři, ale myslím, že je to se mnou mnohem lepší než to bývalo.

V nemoci mě nejvíce psychicky podržela moje mamka, která mi vždy řekla, že to spolu zvládneme a pořád tu pro mne byla, i když pro ni samotnou to nebylo určitě jednoduché…. Mami, DÍKY!!!!


Všem lidem, které tato „potvora“ potkala, chci vzkázat: "Nevzdávejte se !! I když se slunce schová a dlouho prší, ta duha nakonec vyjde. I když to někdy trvá zatraceně dlouho."


♥ DRŽTE SE A NEVZDÁVEJTE SE ♥


S láskou,

- Eva F.




174 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Strach ze smrti ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

Lucie K.: Raději já, než mé děti.

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."