• Sifty.eu

Simona D.: Dívka, která stála po boku partnerovi až do samotného konce

Rakovinou jsem si na vlastní kůži neprošla, ale přesto jsem se k ní dostala blíže, než bych si kdy dokázala představit. Byla jsem oporou člověku, který měl již několik let právě zmíněnou “hrůzu” v těle. Člověku, který se stal mým partnerem a po půl roce našeho vztahu jsme zjistili, že má rakovinu lymfatického systému. Bylo mi tehdy ještě 19 a Peťovi 22 let.

Už delší dobu měl táhlé zdravotní problémy, kdy si samotní lékaři nevěděli rady. Vlastně ho ty problémy prý provázely takřka celý život. Vždy na chvíli ustoupily a později se znovu objevily.


Začátkem roku 2016 už to (ne)zdraví bylo v takovém stavu, kdy to nedokázaly potlačit ani stále předepisovaná antibiotika, či injekce na imunitu. Jeho nemoci už docházela trpělivost a jemu čas.


Tehdy se to všechno seběhlo dost rychle. Poté, co ho v noci převezla sanitka na plicní kvůli

dušnosti a vykašlávání krve…, prošel spousty vyšetření. Rentgen odhalil nález na pravé plíci, který se táhnul ke krku a další byl v žaludku. Bronchoskopie (, což je vyšetření, při kterém je ústním otvorem odebrána plicní tkáň) ukázala, že je nález zhoubný. Následovala další vyšetření, přesuny na jiná oddělení, operace. Každý den jsem za ním chodila na návštěvy.


Naši přátelé nám dodávali sílu a podporu. Děkujeme za to. Paradox je, že právě v těchto dnech byla jeho rodina na dovolené v Asii. Život si to umí načasovat, to Vám povím.

Později výsledky histologie ukázaly, že nález je Non-Hodgkinův difuzní velkobuněčný B lymfom, který jsme pojmenovali Lufík. S Peťou jsme pravidelně docházely na chemoterapie.

Věděli jste, že chemoterapie a ozařování je něco jiného? Já si vždy myslela, že je to to samé. Přitom jsou to dvě úplně rozdílné léčby. Při chemoterapii se vpravují toxické látky žílou přímo do těla pacienta, ale vzhledem k tomu, že léčba není zacílená, tak postihuje i zdravé buňky. Kdežto ozařování nebo-li radioterapie je záření cílené na zničení nádoru. Často se používá kombinace obou.


Upřímně, ačkoliv jsme já i naše okolí byli zdraví, bylo to hodně náročné pro nás všechny.

Zpětně si uvědomuji spoustu chyb ve svém chování, které jsem dělala vůči svému příteli. Jedna z těch největší, kterých jsem se dopustila, byla ta, že jsem ho nenechala téměř nikdy samotného. A když už na to přišlo, tak jsem to hodně špatně nesla. Chtěla jsem být s ním. Pořád. Na každé kontrole, na každé chemoterapii, když byl doma, když mu bylo špatně, když mu bylo dobře, když zvracel…, pořád. Nedala jsem mu prostor si utřídit myšlenky… Mnohdy bylo dobře, že jsem s ním byla. Vlastně mi za to děkoval, že jsem se nenechala odradit jeho nepříjemnýma náladama, které často stály za to. Ale ve chvíli, kdy opravdu člověk řekne: “Potřebuji být sám.” Dejme mu ten prostor. Dejme mu čas. Zároveň ale buďme připraveni na to, že se to za hodinu může změnit. I to se nám totiž dělo. Já byla připravená vždy. Všechno šlo stranou. Což zase nebylo dobré pro mě. Zapomínala jsem na sebe. Takže jsme se dokonce dostali do stavu, kdy mě to semlelo natolik, že nás to rozdělilo. Cítila jsem se jako vymačkaný pomeranč. Necítila jsem pochopení, něhu, lásku…Cítila jsem, že stále dávám, ale nevrací se mi žádná energie.., logicky.


Možná to někomu zní jako sobectví, myslet v takovou chvíli na sebe. Jenže jak máme dávat sílu nemocnému člověku, když ji sami nikde nečerpáme? Vždycky bychom v první řadě měli myslet na sebe, abychom byli schopni, stát v plné síle po boku toho, komu ji chceme předávat. Jsme také jenom lidé, nejsme stroje. Brala jsem si spousty věcí osobně. V určitých situacích jsem se cítila ublížená, dotčená, nepochopená… Zpětně vidím, že jsem byla fakt ještě “malá holka” životem příliš nepolíbená. Do té doby jsem totiž řešila jen školu, brigády, kdy si půjdu zacvičit, co si dám k jídlu… a najednou taková “facka”, která mě probrala.

Ale to největší probuzení a prozření přicházelo až později.


Nabrala jsem sílu, s Peťou jsme si k sobě našli opět cestu a pokračovali spolu dál. Další série léčby, tentokrát v podobě ozařování. Ale postupně si uvědomil, že mu lékaři nemohou pomoci. Dávali mu 10% šanci na život do konce roku. Nevěřila jsem tomu. Vlastně jsme tomu nechtěli věřit ani jeden z nás. Proto hledal jiné možnosti a začal se obracet na alternativní medicínu. Chtěl zkusit všechno a cokoliv. Odletěl tehdy do Peru za šamany. Musím podotknout, že se na tom podílelo tisíce úžasňáků, kteří mu pomohli naplnit sbírku, aby se tehdy mohl vydat na svou cestu, které věřil a o které se mu zdávaly i sny. Nikdy toho nelitoval. Děkuji znovu zpětně za něj, děkuji za to. Strávil tam 50 dní. Psal mi tam dokonce deník. Každý den. To, co zažíval, co se mu honilo hlavou, co cítil. Jen poslední dny už na to neměl sílu a těšil se za námi domů. I během toho pobytu jsme byli virtuálně ve spojení. Bylo to drsný. Nemohla jsem ho podpořit na dálku jinak, než slovy. A ani ta mnohdy nepomohla. Ta bezmoc, kdy nemůžete udělat vůbec nic a ještě si to vyčítáte, je asi jedna z nejvíce sebedestruktivních věcí, kterými si znovu ubíráme síly. Je důležité dělat maximum, ale ještě důležitější je, přestat si vyčítat, že nemůžeme dělat víc. Prostě už narážíme na tu naši hranici. Je těžké to přijmout, ale ještě těžší je fungovat s těmi výčitkami, které nás ve výsledku ničí o to víc, než celá situace samotná. Zkusme si nenakládat na bedra tato extra břemena. Už tak jich máme na sobě dost.


Po návratu tu byl ještě další 3 měsíce, během kterých jsme se k sobě sestěhovali. Věřili jsme, že to zvládneme. Věřila jsem, že spolu budeme už napořád…až do smrti. A my byli.

V den, kdy odcházel za duhu, jsme byli celá jeho rodina s ním. Držela jsem ho za ruku.

Nikdy jsem nebyla takhle blízko smrti. A i když jsem mu v myšlenkách slibovala, že jsem silná a že to zvládnu… Trvalo dlouho, než jsem celý ten zážitek vstřebala. Nemyslím tím jen tento okamžik, ale to úplně celé. Vlastně ještě stále zpracovávám a odpouštím si mnohé.

Nikdy jsem nebrala antidepresiva nebo léky na utlumení. Hodně mi pomáhalo vypovídat se svým dobrým kamarádkám, které tu pro mě byly a stále jsou.


O pomoc jsem si řekla až v červnu 2020, kdy jsem se rozhodla začít chodit na psychoterapie, abych si mohla dát dohromady celý svůj život. Kompletně. A bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí mého života. Kéž bych na ty terapie začala chodit už v průběhu toho celého. I když, já svou terapii měla. Sepisovala jsem si každý večer své pocity a události z uběhlého dne. To bylo něco, co mi hodně pomáhalo. A vznikl z toho odkaz…


Pokud by někoho zajímala hlouběji a detailněji cesta, kterou jsem prošla v roli podpory a opory, příběh jsem sepsala do knihy “Duha mého života”. Protože můj hrdina a tato životní lekce je to, co do mého života přineslo barvy duhy. Díky tomu všemu jsem pochopila a začala svůj život ubírat jiným směrem. Směrem k sobě, ke zdraví, k propojení.


Zachránil (nejen) mě.

Děkuju.


S vděčností,

- Simona D


776 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Burkittův lymfom ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu" jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný."

Lucie K.: Oboustranná mastektomie

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždycky vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Lepší ale já, než moje děti."

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."