• Sifty.eu

Míša J.: Strach ze smrti ve 13 letech

Onemocněla jsem někdy v půlce ledna 2018, kdy to vypadalo na mononukleózu, držela jsem jaterní dietu, nechodila do školy a byla stále unavená a vyčerpaná. Když po dvou krabičkách dobraných antibiotik se mandle v krku nezmenšila, ba naopak zvětšila, poslal mě obvodní lékař do FN Motol s tím, že to nejspíš bude zánět. V nemocnici mě poslali na ORL a přestože pan doktor říkal, že to bude v pořádku, poslal mě na ultrazvuk krku, břicha a rentgen plic. Jelikož obraz z ultrazvuku nevypadal zrovna krásně, poslali mě ještě na magnetickou rezonanci. A tím to začalo, nástup do nemocnice na oddělení ORL, operace, a hned druhý den převoz na oddělní JIP Hemato-onkologie.


Paní doktorka, která mě měla na starost, mi sdělila informace o mém stavu, že mám Burkittův lymfom, a o dalším postupu léčby, který zahrnoval odběr kostní dřeně, lumbální punkce, chemoterapie, jejíž vedlejším účinkem je vypadávání vlasů... Předpokládaná doba mé léčby byla 6 – 8 měsíců. Tyto informace všechny pojmout bylo opravdu hodně složité, znamenalo to nechodit do školy, nechodit mezi lidi, konec se sportem, další dieta – tentokrát nízkobakteriální a další omezení. V ten den se můj život obrátil úplně naruby, cítila jsem se strašně na dně, jako nikdy dřív. Lidem v mém okolí, tedy hlavně rodině, se život také změnil. Snažili se být v pohodě alespoň přede mnou, ale nebylo to pro ně zrovna jednoduché, se se vším srovnat. A pro mě vidět to, jak jsou ze všeho špatní, ale i tak dělali jako by nic.

Největší strach jsem měla z toho, že umřu.. Kolikrát člověk v životě prohodí větu „já už chci umřít“ jen tak a většinou to nemyslí vážně. Na nemocničním pokoji máte tolik času k přemýšlení, že vás pak ničí i vaše vlastní (negativní) myšlenky. Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych ho nikdy nepřála zažít. A pro mě druhá nejhorší věc, ztráta vlasů. Nic z toho, co všechno s sebou má nemoc přinesla, ani samotná léčba a ta řádka vyšetření, kterou jsem podstupovala, nebyla pro mě tak složitá zvládnout, jako to, že jsem přišla o vlasy. Vlastně jsem si ani pořádně neuvědomovala to, jak moc je moje nemoc závažná a upínala svou pozornost především k vlasům, což možná v některých chvílích bylo dobře.

Závažnost nemoci v porovnaní s padáním vlasů jsem si uvědomila až po čase.

Dnes už jsme téměř tři roky zdravá a docházím na onkologii jen každé 4 měsíce, kvůli kontrole.


Na závěr bych vám všem, kteří si můj příběh přečtete řekla jen jedno. Važte si toho, že jste zdraví, že když se ráno probudíte, můžete odejít do školy, nebo do práce, odpoledne se věnovat věcem, které vás baví, protože nikdy nevíte, jaké zkoušky vám život připraví. A vy, co jste právě nemocní, neztrácejte to nejcennější, a to naději a nezapomínejte, na to, že to špatné jednou přejde.


- Míša J.


96 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Burkittův lymfom ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu" jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný."

Lucie K.: Oboustranná mastektomie

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždycky vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Lepší ale já, než moje děti."

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."