top of page
Příspěvek: Blog2_Post

Míša H: Máma s prázdnou náručí

O miminko se snažíme od roku 2016 a naše cesta byla dlouhá a plná pádů, slz a zklamání.

V květnu 2019 jsme podstoupili náš třetí pokus umělého oplodnění a já do něj vkládala velké naděje. Dali jsme si po předchozích dvou nezdarech rok pauzu. Chtěli jsme se trochu vzpamatovat a zase žít “normální” život. Život, který se netočí jen kolem ultrazvuku, menstruace, vyšetření, výsledků, a hlavně kolem hormonálního koktejlu.V květnu 2019, v den 50. narozenin mého taťky jsem byla deset dní po transferu našeho jediného embrya – našeho šampiona a něco mi říkalo udělej si test. Nebylo mi nic, žádné příznaky těhotenství, a navíc to bylo ještě o čtyři dny dříve, než jsem se měla “oficiálně” testovat. Byly tam. Ty dvě vytoužené čárky tam byly!! Po tom všem, čím jsme si museli projít, po té hormonální horské dráze, po tolika proplakaných nocí… Nemohla jsem tomu uvěřit.


Na prvním ultrazvuku mi to došlo, budeme mít miminko. Vše šlo skvěle, každá kontrola byla v pořádku a mě, krom rostoucího bříška a toho, že mi byla pořád zima, netrápilo vůbec nic.

5.9.2019 jsem byla na kontrole u své obvodní gynekoložky a odcházela jsem skoro až s hysterickým pláčem. Paní doktorka měla pocit, že se otevírá děložní hrdlo. Uklidňovala mě ať se neděsím a poslala mě na Bulovku na kontrolu. Tam mě pan doktor pečlivě vyšetřil, vše krásně vysvětloval, ukazoval na ultrazvuku a uklidnil mě, že je vše v pořádku. Odebral ještě stěry a za týden jsem měla přijít na kontrolu a pro výsledky.

O týden později jsem odjela z práce dřív, protože mi nebylo dobře. Cítila jsem teplotu, bolest v krku, spustila se mi rýma. V noci jsem se probudila celá zpocená a s horečkou. Vzala jsem si paralen a usnula. Ráno jsem vstala, šla na toaletu a měla jsem lehoulince narůžovělý toaletní papír. Dohodli jsem se s manželem, že raději zajedu na kontrolu. 

Po té šílené noci jsem si ještě před odjezdem chtěla dát sprchu. Došla jsem do koupelny a najednou jsem ucítila teplo. Svlékla jsem se a začala jsem krvácet. Nikdy jsem necítila takový strach, jako v ten okamžik! Křikla jsem na manžela, aby zavolal záchranku. Byla jsem 19+3 týden těhotenství – příliš brzo…. Na Bulovce mě hned vzali na vyšetření. 


„Vaše tělo se chce zbavit těhotenství.“ Tahle věta nám změnila život. Na ultrazvuku byla naše holčička, Terezka, v pořádku. Měla 330 gramů a odpovídala týdnu, ve kterém jsem byla. Výsledky ze stěrů, které jsem podstoupila o týden dříve, byly také v pořádku. Při příjmu mi však zjistili vysoké CRP, které značilo jasný zánět v těle. Nasadili mi antibiotika, magnezium, železo a utrogestan. Hospitalizovali mě. Musela jsem jen ležet a ani na WC jsem nemohla.Prvotní vyděšení trochu opadlo a já si řekla, že to prostě s Terezkou zvládneme! Byla šampion a já věděla, že pokud se složím a nenajdu v sobě sílu, tak to vzdá… Každý den jsem si s ní povídala, hladila jí a opakovala, že jsme bojovnice, a že to prostě musíme zvládnout. Všichni jsme v to věřili. Já, manžel, rodina i naši nejbližší přátelé.


Dny utíkaly, Terezka krásně rostla, nachlazení už bylo pryč a my jsme s manželem „oslavovali“ každý další týden těhotenství. Já měla každý den návštěvu. Musela jsem dokonce dělat rozpis. Bylo to úžasný, vždycky po obědě někdo blízký přišel a já jsem ani jediný den nebyla sama. I to mi moc pomáhalo vše psychicky vydržet. Díky tomu jsem měla kontakt s „normálním“ životem.


Bylo 1.10.2019 - 22+1tt a blížil se převoz na vyšší pracoviště, což by bylo buď Podolí nebo Apolinář. Jsou to dvě pracoviště v Praze, kde se umějí o hodně předčasně narozená miminka postarat. To odpoledne přišel manžel a já měla nějakou smutnou. Poprvé za celou dobu v nemocnici jsem mu během návštěvy plakala a ani jsem nevěděla proč. Strašně mi chyběl a chtěla jsem být doma s ním. Celkově to byl takový zvláštní pocit, na který jen tak nezapomenu. Manžel odjel a já zůstala sama. Měla jsem strašný strach. Byl večer a já dostala křeče do břicha a začala jsem krvácet. Dostala jsem magnezium, paracetamol a pak ibalgin, ale po tomhle koktejlu už mi dat víc nemohli. Sestřičky u mě celou noc seděly a držely mě za ruku! Plakala jsem a věděla že je všechno špatně. Ještě jsem se snažila Terezku přemluvit a najednou bylo pět hodin ráno a já rodila…

Nejhorší věta byla „Ještě jednou zatlačíte a uleví se vám“. Naše Terezka boj nezvládla a 2.10.2019 ve 22+2tt náš sen skončil.


Nejhorší bylo vidět naprosto zlomeného manžela, když za mnou přijel. Ten pohled mě rozpláče kdykoliv si na to vzpomenu. Oznamovat naši ztrátu blízkým, byla další z nejtěžších věcí. Hrozně mě trápilo, jak to zvládají ostatní, hlavně manžel, moji rodiče a prarodiče. Tak moc se těšili, tak moc se o nás dvě báli. Já věděla, že to ustojím, že to nějak zvládnu, ale měla jsem velkou starost o to, jak to zvládnou oni.


Po návratu domů jsem se ptala, jak tohle vůbec přežijeme, jestli můžeme žít dál, jestli se budeme někdy znova smát. Manžel tehdy řekl, že zkusíme další pokus IVF, že máme možnost i darovaných vajíček a pokud ani to nevyjde, je tu ještě adopce. V tu chvíli jsem nepotřebovala nic jiného, objal mě a já věděla, že spolu zvládneme všechno a jednou se dočkáme. Asi 3 týdny po návratu z nemocnice jsme oba měli pocit, že je ten Terezky odchod takový neuzavřený. V nemocnici mi ji neukázali a já jsem vlastně asi ráda, protože si nedovedu představit, jestli bych to ustála, sama bez manžela… Rozhodli jsem se spolu vypustit lampionek štěstí, kam jsme napsali: “Máme tě rádi. Máma a táta.” Věřte nebo ne, ale tak nějak se nám ulevilo. Měli jsme pocit, že jsme se rozloučili a Terezka mohla odejít. 


Já se po měsíci od návratu z nemocnice vrátila do práce. Na původní termín porodu jsme naplánovali odlet na Fuerteventuru, abychom utekli a trochu se po tom všem zrelaxovali a byli jenom spolu.


~  

Další těhotenství přišlo na konci roku 2020 a my byli hrozně opatrní. Báli jsme se radovat a užívat si to. Hlava dělá strašně moc a je šíleně těžké ji vypnout a začít myslet pozitivně. Až do 15tt jsem se každou chvíli bála, že krvácím. Pak jsme si řekli dost. Dovolili jsme si těšit se a užívat si každý další týden těhotenství. Já se díky známosti dostala do péče docenta v Podolí a byla jsem díky tomu trochu klidnější. Jeho pravá ruka, porodní asistentka, byla nonstop na telefonu a mě to dodávalo pocit bezpečí. Zase všechno probíhalo ukázkově. Každá kontrola byla v pořádku, první i druhý screening byl také v pořádku. A my jsme se těšili čím dál víc na našeho chlapečka, kterému jsme dali „pracovní“ jméno Fík.


26.3.2021 ráno jsem z domova vyřizovala pracovní hovor a začala mě bolet záda v kříži, tvrdlo mi břicho a měla jsem divný pocit. Volala jsem porodní asistentce a na její doporučení jsme vyrazili do Podolí. Cestou jsem měla velké bolesti. Když jsem při ultrazvukovém vyšetření viděla výraz doktorky, bylo mi vše jasné. „Moc mě to mrzí, Vaše miminko už nežije. Zavolejte manžela.“ Měli jsem spolu chvíli na vyšetřovně o samotě a pak mě odvezli na pokoj. Manžel se mnou dále nemohl, kvůli tehdejším covidovým opatřením. Řekli mi, že musíme počkat, až se rozjede porod. Ležela jsem tam celý den, občas někdo přišel, přinesl nějaké papíry na vyplnění. Přes slzy jsem na ně neviděla, kdyby mi dali podepsat, že se vzdávám veškerého majetku, tak bych to v tu chvíli podepsala. Papíry mi přinesl zdravotní bratr, který navíc nemluvil plynně česky. Přes slzy a strašnou bolest v srdci jsem sama bez manžela měla vyplňovat, zda chceme pohřeb, zda chceme tohle a tohle. Manželovi jsem alespoň zavolala a vyplňovali jsme to spolu přes telefon. Takové papírování jsme tehdy, při porodu Terezky neřešili. Ani jsme tehdy nevěděli, jak probíhá pohřeb, nebo na co vše máme právo. Nikdo to poprvé se mnou neprobral a my neměli sílu něco dohledávat. Po odevzdání papírů ještě jednou přišel ten stejný zdravotní bratr a lámanou češtinou dodal, že se zapomněl zeptat, zda si budu přát miminko po porodu vidět. Na tohle nikdy nezapomenu. Chápu, že on za to nemůže, ale nechápu, proč nemohl přijít někdo, kdo by se mnou vše nějak citlivě probral… Zakroutila jsem jen hlavou a dohodli jsme se s manželem, že se rozloučíme stejně jako s Terezkou.


Večer přišel doktor, že se porod nerozjíždí a že mi pomůže a praskne vodu, že bych takhle mohla čekat dlouho. Kolem jedenácté večer jsem cítila kontrakce, zase do zad. Sestřička mě odvedla na vyšetřovnu, která byla na oddělení, na kterém jsem ležela. Bylo tam jen klasické gynekologické křeslo, na kterém jsem rodila. Doktor přišel, sednul si na lehátko naproti mně. Pohupoval nohama a bavil se se sestřičkou, kde mají vrchní, že ji dlouho neviděl a jaký měla průběh covidu … tenhle obrázek jen tak člověk nezapomene. Byla mi hrozná zima, necítila jsem nic jiného než bolest zad a tak moc jsem si přála mít porod za sebou. Kolem půl druhé ráno jsem porodila.


27.3.2021 jsem porodila našeho chlapečka ve 22+0tt a náš druhý sen skončil. Rozloučili jsme se zase sami dva, tentokrát vypuštěním balonku, aby i on mohl odejít… 


Někdo si může myslet, že druhá ztráta může bolet méně,nebolí. Obě ztráty jsou šíleně bolestivé. Obě ztráty nás srazily na kolena. Jediné, co po druhé ztrátě víte, je to, že s tím dokážete žít. Že život nekončí. Nikdy to bolet nepřestane, nikdy nezapomeneme, ale víme, že se ta bolest trochu otupí. Vždycky tady bude něco, co nám naše ztráty připomene a já vlastně nechci zapomenout. Jsou to naše děti. Jsme máma a táta, jsme rodiče dvou andílků.


Ani u jedné ztráty se nepřišlo na příčinu, což nás trápilo asi nejvíce. Nevědět důvod. Nevědět co příště udělat jinak, aby se to neopakovalo. Prošla jsem pak ještě několik lékařských vyšetření včetně imunologického. Podstoupila jsem i prekoncepční cerkláž, která se u nás v ČR moc nedělá, ale byla to už jediná možnost, která by nám mohla pomoci. Několik lékařů si myslí, že jsem předčasně porodila kvůli nedostatečnosti děložního hrdla, protože oba porody proběhly ve stejných týdnech a obě děti měli podobnou váhu. Cerkláž nám dala naději, že do třetice všeho dobrého to ještě zkusíme, že se našeho snu nevzdáme.


Já jsem byla po druhém porodu dost fyzicky rozebraná, trápila mě hlavně bolest kostrče a usilovně jsem to řešila. Dali jsme si s manželem takové malé předsevzetí do nového roku. Rok 2022 bude náš, zkusíme to a budeme věřit, že nám naši dva andílci do třetice pomůžou. Když ale přišel leden a já se stále necítila fyzicky dobře, tak mě to strašně stresovalo. Přišla jsem za manželem a řekla mu, že se šíleně bojím dalšího pokusu. Že mám tak obrovský strach, že bychom mohli znova přijít o naše děťátko a že bychom to už nemuseli ustát. On byl rád. Byl rád, že jsem to řekla. Bál se o mě. Bál se o nás dva, bál se o případné další miminko. A tak jsme zahájili proces adopce. Adopce padla jako možnost už po první ztrátě a najednou o 2 roky později už je to naše jediná šance, jak mít děťátko. Jak dát nějakému děťátku domov a lásku a zároveň nějaké děťátko udělá šťastné nás dva, rodiče dvou andílků…


Hodně lidí se mě ptá, co mi pomohlo. Rozhodně manžel a rodina. Rozhodně to, že jsme o tom mluvili. Ano, někdy to bolelo, někdy jsem nemohla domluvit větu, někdy jsem utěšovala toho, kdo se ptal. Nechtěla jsem dělat, že se nic nestalo. Stalo a je to součást našich životů. Nenutila jsem nikomu náš příběh, ale když se někdo zeptal, mluvila jsem. Strašně moc mi pomohlo být také s dětmi mých kamarádek. Necítila jsem závist, naopak, byla jsem moc ráda, že jsou v pořádku a já mohu být s nimi a přijít na jiné myšlenky. A pak mi pomohl Instagram, můj druhý instagramový účet, který byl založen jako taková moje zpověď. Místo, kde jsem měla holky, které procházely podobnou cestou, se kterými sdílíme cestu neplodností nebo cestu ztráty. Začaly mi psát ženy, které potkalo něco podobného a najednou si píšete s někým, koho vůbec neznáte, ale tak moc si rozumíte, protože jste zažily to samé…


Nebuďte na to samy, neodhánějte partnery, rodinu nebo přátelé. I to, že sedíte s kamarádkami a nic neříkáte, nebo jen pláčete, ale máte je po svém boku, může neskutečně pomoci!!! Plakejte, křičte, zlobte se, dělejte cokoliv, co potřebujete, jen na to nebuďte samy! Přeji hodně sil …


-Míša H.

618 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Adéla H.: Sekundární neplodnost

Mimoděložní těhotenství! Nástup do nemocnice, laparoskopie..ale to nejhorší bylo: "odebrali jsme Vám levý vejcovod."

Silvie: Mám se radovat z vysněného miminka, ne řešit rakovinu.

Jmenuji se Silvie, je mi 33 let a jsem mámou 23 měsíčního syna Matyáše. O miminko jsme se snažili asi 2 roky, nakonec jsem otěhotněla pomocí IVF. Prvně jsme 2 zkusili IUI, ale bez úspěchu. První IVF t

Comments


bottom of page