Lucie P.: Bulky jsem si nevšimla

Utéct od problémů je snadné, všichni ale víme, že někdy to prostě udělat nejde. Je to boj, odvaha, život.


Tak tohle je můj příběh – jednoduše Lucie. Jsem po chemoterapii, biologické léčbě, operaci, ozařování, a hormonální léčbě – dostala jsem prostě kompletní balíček. Uběhly tři roky, a já jsem tady! A zdravá!


Bylo mi 34 let a měla jsem zdánlivě dokonalý život. Pokud se to tedy dá tvrdit o matce samoživitelce. Syn se mi narodil v mých 27 letech a na jeho výchovu jsem byla už od začátku sama. Měla jsem práci, která mě bavila, živila, ale myslím že mne zcela nenaplňovala, milující rodinu, občas nějaký výlet po okolí a partu přátel, s kterými jsem sdílela šťastné chvíle. Vše bylo tak jak mělo být. Radostné momenty střídaly méně radostné, ale to už k životu patří. A pak …jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že už nejsem zdravá! Zdraví – asi tak jako většina, jsem ho brala za samozřejmost. Ve většině případů si bulku na prsu najde žena sama, třeba při sprchování… já si jí ale nevšimla. Nic mě nebolelo. Byl to můj přítel, který mě na podivný, tvrdý útvar v mém prsu upozornil. Nepanikařila jsem. Proč taky! Nikdy by mě nenapadlo, že bych onemocněla. Jen ta představa, byla hotová šílenost! Trvalo mi celé tři měsíce, než jsem se rozhodla jít k lékaři.


Objednala jsem se na sono vyšetření prsou. V ordinaci mi studenou myší doktorka kontrolovala prsa a nekonečných deset minut mlčela. Zkoumavým pohledem se dívala na monitor a pak se zamyšleně podívala na mě. Když konečně promluvila, řekla: „To není dobré.“ Napadlo mě, že asi umřu. Poslala mě okamžitě na další vyšetření a na biopsii. Na výsledky jsem čekala nekonečných deset dní. Výsledky mi tenkrát přišla říct známá od onkologa přímo do práce, kde jsem po tomto oznámení byla nucena zůstat do večera. Nevím, jak jsem to zvládla! Vydržet, až mi skončí směna a přitom nezkolabovat. Padlo to na mě až doma. Náhle mi všechno došlo! Úplně jsem se zhroutila a dokonce „nelogicky“ uvažovala o sebevraždě. Vím, že bych to, ale nikdy neudělala… Mám syna. Moje maminka je zdravotní sestra, věděla čím si budu muset projít a to ji zcela odrovnalo.


Ano! Onemocněla jsem, zákeřnou nemocí, které se říká: Ra-ko-vi-na.


Už jen to samotné slovo nahání kusí kůži. Den co den jsem se musela vypořádávat s touto realitou. Při pohledu do zrcadla jsem viděla JI – rakovinu. A viděla, jak se předvádí ve všech svých nejhorších podobách. Škubala mi vlasy a zanechala na hlavě holá místa, až vypadaly všechny. Už jsem si jen ztěžka vybavila oblouk obočí, protože i to pomalu vypadávalo... když jsem se chtěla nalíčit, dalo mi to hroznou práci, abych vypadala k světu! Nedalo se zakrýt pod make-upem tmavé kruhy a oteklé zarudlé oči, typické pro někoho, kdo je neustále fyzicky a psychicky unavený. I džíny byly těsnější, připadaly mi o několik čísel menší. Barva mé kůže byla neustále bledá, jako by se jí sluneční paprsky nikdy nedotkly.


Chemoterapie s biologickou léčbou trvala půl roku a dalších 6 měsíců už „jen“ biologická léčba. Tělo bylo tak vyčerpané, že ke konci už jsem nemohla ani chodit. To byl důvod k předčasnému ukončení léčby. Po chemoterapiích mi bylo vždy hodně zle první tři dny. Ty další už to bylo lepší a zvládala jsem se postarat i o syna. Ale byl to boj! Následovala operace (záchovná operace prsu). Po operaci následoval několik týdnů ozařování. Ozářek bylo celkem 35. Dojížděla jsem denně 60 km z místa bydliště do Brna ke Svaté Anně.


Po dlouhém roce byla léčba konečně u konce. Nemohla jsem se dočkat, až uchopím můj život přesně tam, kde ho před rokem nemoc přetnula. Ale to už bohužel nebylo možné. Nic nešlo vrátit do starých kolejí. Byla jsem sama! Vztah s přítelem se během nemoci vytratil.

Místo radosti se dostavila deprese.


Nemohla jsem tři měsíce spát. Byla jsem občas tak na dně, že jsem uvažovala o tom, že takový život už nemá smysl. Uvědomovala jsem si však, že nemůžu dopustit, aby mě deprese přemohla. Vždyť jsem tolik bojovala o život v předchozích měsících! Snažila jsem se různými způsoby dostat do nějakého normálu a pochopit, proč se to všechno vlastně stalo. Neustále se dodnes vlastně pořád učím mít se ráda, nestresovat se a nezabývat se malichernostmi, užívat si života.

Kdybyste mě dnes potkali na ulicí s úsměvem na tváři, zřejmě by vás ani nenapadlo, že jsem onko-pacietka. Stále dojíždím na Masarykovu kliniku do Brna, na kontroly. A ani léčba ještě není u konce, pět let musím podstoupit hormonální léčbu tamoxifen a zoladex. Ale vím, že jsem měla a mám štěstí! Vyšla jsem z tohoto boje vítězně!


" Všichni jsme andělé s jedním křídlem. Pokud chceme vzlétnout, musíme se obejmout."


- Vaše Lucie


18 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Zuzana J.: Je to o psychice

"První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká."

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."