• Sifty.eu

Lenka Č.: Dovolím si tu bolest prožít


Vloni mi bylo 36. Pro gynekologii jsem oficiálně stará na to, abych mohla být znovu matkou.

V posledním roce se mi podařilo dvakrát otěhotnět a současně dvakrát potratit. Otěhotněla jsem prakticky na lusknutí prstu, až jsem se divila, jak snadné to bylo a říkala, si, že to určitě nebude jen tak. Jako správná nedočkavka jsem hned volala k doktorce a objednávala se na kontrolu. Objednala mě až za několik týdnů, “až bude něco vidět”. Samozřejmě pokud bych měla nějaký problém, mám okamžitě volat. Tak jsem okamžitě volala. Když jsem se chytala se synem ven, projela mi břichem ostrá bolest. Ihned jsem volala k doktorce, kde mě sestra se slovy: “No jo, prosím vás, nesmíte se tolik hlídat” objednala o pár dní dříve, než byla plánovaná kontrola. Druhý den jsem se “přestala cítit těhotně” a tušila, že tohle prostě není ok. To se potvrdilo i v ordinaci. Týden jsme čekali, zda plod nepovyroste, nestalo se tak, takže jsem velmi záhy nastoupila na kyretáž.


Reakce okolí byly různé. Většina mě ale přesvědčovala o tom, že je to přeci úplně normální, že je to lepší, než aby dítě bylo nemocné, je to příroda, ježišmarja, to se stalo tolika ženským…


Čekali jsme s manželem tři měsíce a pokusili se o dítě znovu. Znovu jsem okamžitě otěhotněla. Tentokrát jsem byla s ohlašováním těhotenství mnohem opatrnější. K doktorce jsem se objednala později, abych měla jistotu, že už si půjdu pro jasný výsledek. Ten mě ale opět nepotěšil. Doktorka vše zhodnotila slovy:“Něco tam je, buď je to srdce nebo vaše céva. Já nevím, mě se to moc nezdá, pošlu vás asi rovnou na potrat, tohle není zdravý plod.” A vypsala mi žádanku na další kyretáž. U Apolináře mě prohlédli a zjistili, že ta céva je bijící srdce a v tomto případě na kyretáž jít nemohu. Budeme muset čekat, jak se bude plod dál vyvíjet. A tak jsme čekali. Po dobu tří týdnu jsem chodila do Apolináře na kontroly a prakticky čekala, až to maličké srdce úplně dobije. Plod nerostl, srdce sláblo a na závěr, už na ultrazvuku zbyla jen slabá čmouha.


Moje doktorka mě ubezpečila, že se mnou nic špatného není, protože už jedno zdravé dítě mám. Že potraty jsou normální a rozloučila se se mnou slovy, že další dítě máme příště udělat pořádně. Tentokrát jsem si nedovolila smutnit, protože se to přeci děje dnes a denně a mám být vděčná, že se mi nenarodilo nemocné dítě. Druhý den po potratu jsem tedy nasadila úsměv, zapnula webkameru a odbavovala jeden confcall za druhým.


Jeden listopadový večer mě z ničeho nic přepadla taková úzkost, že jsem se nemohla ani nadechnout. Přestala jsem mluvit a věděla jsem, že tohle sama nezvládnu. Ten smutek, co jsem si nedovolila, mě dohnal a dal mi pořádně za uši. Skončila jsem v péči psychologa.


Momentálně podstupujeme s manželem IVF. Představa, že bych měla spoléhat na to, že to tentokrát podle doporučení paní doktorky “uděláme pořádně”, je pro mě nemyslitelná. Chci alespoň nějakou jistotu… aspoň trochu si zvýšit šance. Dávno jsem opustila myšlenky na “pohrávaní si s přírodou”. Beru to jako poslední šanci. Co teď ale rozhodně vím je, že pokud ani ta třetí nevyjde, nenechám si nikým diktovat, jak se mám cítit, dovolím si celou tu bolest prožít, rozloučit se a klidně se obrátit na odborníka, se kterým si o všem budu moci promluvit.


- Lenka Č.

116 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Luca Z.: Šestinedělí je strašný

"Šestinedělí začalo! Nemohla jsem chodit, sedět, ležet, no katastrofa. Navíc jsem dole měla drén, což bylo totálně nepříjemný."

Šárka R.: Je pro mě těžké být ženou

"Stejně jako pro mě byly těžké otázky, kdy budeme mít miminko, jsou pro mě nyní bolestivé otázky, kdy už pořídíme synovi sourozence."