• Sifty.eu

Bára H.: 3těhotenství, 2děti, vážná nemoc, štěstí


Ani nevím, kde začít a jak moc obšírně mám svůj příběh vyprávět, protože v našich životech je vše tak propletené, že je těžké někdy vynechat i maličkost, jelikož může ovlivnit spoustu věcí. Už jako malá jsem toužila mít svou vlastní rodinu (děti, muže a spokojené soužití), ale to bývá sen mnohých z nás. Chodila jsem na vysokou školu a našla v té době muže svého života, se kterým jsme společně již 16let. Ne vždy bylo vše jak na růžovém obláčku, ale něco nám říkalo, že jsme si nejspíš souzeni. Dokončila jsem školu, pracovala a tak nějak jsem kolem 25ti let byla psychicky připravena na to, založit rodinu. V té době jsme spolu byli již 5let, společně jsme bydleli, ale partner ještě připraven. A tak jsme hodně pracovali a taky cestovali a viděli kus světa, za což jsem moc ráda, protože do dnes na to strašně ráda vzpomínám. Co se týče zakládání rodiny, tak jsem měla jedno vroucné přání a společně jsme se i domluvili na tom, že si děťátko pořídíme do mé 30tky. No a bylo 29 let a já stále čekala ,"na svolení", až jsem jednoho dne šla na preventivní prohlídku ke svému gynekologovi a ten zjistil, že mi antikoncepce zvyšuje krevní tlak a tak jsem ji po 13ti letech užívání vysadila (tehdy jsem ji začala brát na doporučení lékaře kvůli pleti a zlepšení cyklu) a bylo vyřešeno. A v tu dobu jsme začali "pracovat" na dítěti. Já v té době byla v práci ve velkém tlaku, již delší dobu tedy, a byla smutná, že to ani za půl roku s miminkem nevyšlo. Vím moc dobře, že to byla ještě krátká doba oproti příběhům, které znám, ale byla jsem už tak natěšená na to, že se ze mne stane máma, že jsem byla z toho nervózní. Rozhodli jsme se, že pojedeme na dovolenou a odreagujeme se oba dva a báječně jsme si to užili. Taky jsem oslavila i své 30tiny a nabitá energií jsem se vrátila zase do pracovního procesu. Ten však trval jen jeden den, jelikož firma byla v krizi a v době mé nepřítomnosti docházelo k velkým personálním škrtům, které se nakonec nevyhly ani mne. Byla jsem tehdy z toho v šoku i s přístupem, s jakým se se mnou po X letech "rozloučili". Ale to je fuk. Tehdy mne to však celkem dostalo do kolen. V tu samou dobu jsem se také dostala k lékařce, která měla vyřešit mou alergii a jelikož to je i endokrinoložka, tak mne pořádně prohlédla a zjistila, že mám chronický zánět štítné žlázy a sdělila mi, že i toto může mít vliv na mou plodnost. Ani nevíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo. Nevadilo mi, že mám nějaký zdravotní problém, ale svitla tu naděje, že se přeci jen přiblížím k tomu, stát se mámou a nebudu se cítit tak méněcenná. No a víte co? Od doby, co jsem začala užívat léky, uběhlo 1-2 měsíce a já zjistila, že jsem těhotná. Ani si neumíte představit, jak moc šťastná jsem byla. Vím, že se říká, že se tato krásná zpráva má šířit po okolí až po ukončení třetího měsíce, ale já to tak prostě necítila. Svým nejbližším jsem to sdělila po vyšetření u lékaře a i přátelům jsem ve druhém měsíci své krásné tajemství sdělila a všichni se těšili s námi.


Ani mě nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit a taky jsem byla přesvědčena o tom, že právě ti, kteří tu radostnou novinku se mnou sdílí by mne v případě potřeby podrželi. A přišel ten den. Vím, že byl pátek a já začala trochu krvácet (což nebylo však nic neobvyklého, jelikož jsem tyto problémy měla od začátku těhotenství), ale zároveň se mi najednou prostě udělalo dobře. Žádné nevolnosti, žádná únava. A já to tušila, tušila jsem, že se něco stalo. Okamžitě jsem volala svému gynekologovi, který mi řekl, ať přijdu v pondělí, že stejně nic v ten den nevyřeší. Tento přístup mne tehdy hodně zaskočil a mé psychice rozhodně nepomohl. 3 dny jsem proplakala, 3 dny mne můj partner utěšoval a snažil se přesvědčit, že bude vše v pořádku, ale já prostě tušila, že naše naděje na miminko je pryč. S velkým strachem jsem v pondělí šla k lékaři a už z jeho pohledu při vyšetření jsem pochopila, že to maličké odešlo do nebe. Bylo to přesně na přelomu druhého a třetího měsíce a já byla zlomená. "Tady máte žádanku na kyretáž, zavolejte si do nemocnice" to byla věta, která mne totálně bodla do srdce. Bohužel mi lékař nenabídl žádné jiné řešení a já jsem byla z toho všeho tak v háji, že jsem ani neměla sílu pátrat po nějakých alternativních řešeních :(. Kyretáž / výškrab - to je něco, co prostě žádná žena nechce slyšet a cíťa jako já už vůbec ne. "Je to normální, každé čtvrté těhotenství takto končí" do třetího měsíce to stejně není ještě dítě, stává se to furt, nestresuj se, příště to vyjde".. to jsou ty věty, který prostě mnoho žen slyší, ale rozhodně vás to neutiší. Je úplně jedno, jak starý ten drobeček byl, jestli měl pár dní, nebo týdnů či měsíců - já o něm ale věděla, rostl ve mne, bylo to mé vytoužené miminko a já za tím neuměla mávnou rukou a jít hned dál. Tu bolest jsem si musela prožít sama za sebe a nějak se s tím vypořádat. Dělat z toho banalitu a běžnou věc, to opravdu zlomené ženě nepomůže, spíš to ublíží. A vězte, že se ke mne i takové komentáře dostaly, třeba i zprostředkovaně ("Však se to nemá říkat do 3tího měsíce"). No jo, ale co to mění na faktu, že ten život odešel? To, že to neřekneme neznamená, že se to přeci nestalo! Zároveň je každá žena jiná, každá takovou situaci snáší odlišně, proto nesuďme a raději nabídněme v takovém případě své rámě.


V době, kdy jsem měla nastoupit do nemocnice, můj partner měl na několik týdnů jet pracovně do Asie. Tehdy přemýšlel, že tu cestu zruší a bude se mnou, ale já věděla, že když se na mne bude smutně koukat, že mi to nepomůže. Ale řeknu vám jedno, snadný to nebylo, kór, když vás dají do společného pokoje s ženami, které jdou na dobrovolný potrat. Jsem v tomhle směru tolerantní, ale upřímně jsem se cítila dost na nic a ten pocit, když vás odváží s ohromným pocitem prázdnoty ze sálu, je smutný. Upřímně si nedovedu představit ten pocit, když má žena porodit své mrtvé děťátko v pokročilém stádiu těhotenství, to je pro mne absolutně nepředstavitelné.


No, ale aby to nebylo jen smutný, tak celý můj příběh má krásný happy end :). Podařilo se mi po pár měsících otěhotnět znovu a byla jsem zase šťastná, ale šíleně vystrašená. Od samého počátku jsem užívala "udržovací" léky, děsně se pozorovala a po druhém velkém ultrazvuku a testech mi bylo řečeno, že se lékaři něco nezdá a musím do nemocnice na podrobnější vyšetření, jelikož jsem měla málo plodové vody dle odhadu a něco se lékaři nezdálo se srdíčkem. Bože, já obvolala x nemocnic, kde toto vyšetření dělali, ale bylo několik týdnů před Vánoci a nestíhalo se a tak mi dávali dost šílený termíny, kdy mi řekli, že "Sakra, ale to už byste v tomto termínu nemohla jít případně na potrat, kdyby něco". Kdo mne znal v té době, věděl, že jsem byla opravdu extra citlivka a snášela jsem takové zprávy dost těžce. Nakonec se našel dřívější termín a prošla jsem vyšetřením, kde se nic zneklidňujícího nepotvrdilo a mne se moc ulevilo. Zbytek těhotenství už byl v naprostém pořádku. Dcerka se jen neotočila hlavičkou dolů a tak mi rovnou naplánovali císařský řez. Bože, jak já se bojím operací, jehel, všeho kolem a tak moc jsem si přála, aby se narodila přirozenou cestou. A tak se taky stalo. 3 týdny před termínem porodu a plánovaným císařským řezem jsem začala rodit. V nemocnici už chystali operační sál, ale na místě se na mne podíval lékař a zhodnotil, že to zvládneme přirozeně a já souhlasila. Vše šlo jako po másle a nám se narodila úžasná dcerka, která již za pár dní oslaví své 5té narozeniny a dělá nám velkou radost.


No a tady by mohl můj příběh končit, ale není to tak. Já prostě k životu asi potřebuju dramata a výzvy, které potřebuju překonávat, jinak si to neumím představit :). Dcerce byl 1 rok a v té době se zjistilo, že jsem vážně nemocná (o tom si můžete přečíst zase jiný můj příběh ze sekce #příběhyorakovině). V době, kdy jsem se cítila konečně opravdu šťastná, tak přišla rána, kterou nikdo z nás nečekal. Naštěstí jsem měla kliku na skvělý tým lékařů a dali mne dohromady a jsem již 3,5 roku zdravá. Ale jak jsem tu psala o tom, že k životu potřebuji dramata, tak jsem si pár měsíců po operaci ten svůj život zase trošku okořenila a zjistila jsem, že jsem opět těhotná. Bylo to v době, kdy jsem měla doporučení 2 až 3 roky od nemoci počkat, aby mé tělo nabralo sílu a byli jsme si jisti, že operace zabrala. Úplně si vybavuji, jak jsem nad ránem v koupelně a dělám si těhotenský test (tehdy spíš ze zvědavosti a spíš jen asi ze srandy, jelikož jsem měla trošku zpoždění s menstruací, což v té době nebylo nic neobvyklého), ukázala se ohromná dálnice a já se v tu chvíli rozbrečela. Slzy mi tekly po tváři, ale nebyly to slzy štěstí, ale šíleného strachu. Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala. Co když se mi nemoc vrátí, co když umřu a nebudu tu moci být pro své děti a co když a co když?! Tolik otázek mi běhalo hlavou, ale snažila jsem se uklidnit a nacítit se na toho drobečka, začala si s ním povídat a v tu chvíli jsem věděla, že vše spolu zvládneme. Zároveň bylo zajímavé to, že jsem otěhotněla přesně ve stejný den +/-, jako jsem otěhotněla se svým prvním miminkem, jen o 3roky později a hned jsem věděla a cítila, že to je ta stejná dušička, která se vrátila zpět, zpět ke zdravé mamince. Tuhle novinku jsem svému okolí sdělovala opravdu později a to hlavně v době, až jsem měla veškerá svá podrobná vyšetření a vyšetření miminka. Potřebovala jsem mít i pro své rodiče černé na bílém, že mé tělo těhotenství zvládne, aby tak nepanikařili. Hlavně maminka, což je pochopitelné. Ono celkově okolí k mému těhotenství nepřistupovalo moc nadšeně. Padala různá slova, dokonce i téma interrupce, ale já je chápu, měli o mne strach. S tím, že se zjistilo, že jsem nemocná po mém první porodu, se jim nedivím.


Věřím tomu, že těhotenství je náročné pro tělo a může odstartovat různá onemocnění, pokud v těle člověka byl již nějaký problém. Jsou to jen spekulace, ale možné to prostě je. O mého chlapečka jsem se samozřejmě celé těhotenství také bála, prošla jsem i rozsáhlými genetickými testy, které naštěstí ukázaly, že má onemocnění nemají nic společného s dědičností. A i kdyby, tak bych si miminko nenechala vzít. Však, co bych pak jinak dělala teď i s dcerkou - nechala ji snad utopit jen pro to, že by mohla jednou dostat rakovinu? Ne! a vlastně ani nechápu zpětně, proč jsem na takové testy vůbec šla, když to nikoho až do mého nečekaného těhotenství nezajímalo. Až v té době jsem o své nemoci začala přemýšlet více do hloubky a vím, že mé děti s tím nemají nic společného. A já věřím a budu dělat vše, co je v mých silách pro to, abych jim mohla být milující maminkou co nejdéle.


Buďte zdraví, mějte se rádi a věřte v zázraky



- Bára H.


133 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Lenka Č.: Dovolím si tu bolest prožít

"Druhý den jsem se “přestala cítit těhotně” a tušila, že tohle prostě není ok. To se potvrdilo i v ordinaci."

Iva H.: Už osmý rok se pokoušíme

"Zažili jsme nepočítaně dní plných naděje, a taky spoustu dnů zoufalství. Mám ale za to, že nás to ještě sblížilo."