• Sifty.eu

Andrea Ch.: Selhání srdce, mrtvička a nebo agresivní rakovina?

V 31 letech mi byla diagnostikována rakovina prsu. Doma jsem měla čtyřletého syna, na kterého jsem od porodu sama. Po vyslechnutí mé diagnózy se mi naprosto změnil život. Do té chvilky jsem si ani trochu nepřipouštěla, že by opravdu mohlo jít o rakovinu.


V srpnu roku 2018 jsem si nahmatala bulku, na rozhraní prsa a podpaží. Vždy jsem měla veliký respekt z tohoto onemocnění a dbala jsem na prevenci. Necelý měsíc před nahmatáním bulky jsem byla na preventivním sonu prsů. Vše bylo dle doktora v pořádku a já tak, po nahmatání bulky, zůstala klidná. "Nádor se přeci tak rychle neudělá!" Na gynekologii mi můj bývalý lékař bulku vyhodnotil jako uzlinu z námahy. Další lékařka mi sdělila, že jde o zarostlý chloupek. Většina lékařů, u kterých jsem se svým problém byla, potvrzovala uzlinu. Doktorům jsem věřila, přece už viděli mnoho uzlin a nádor by měli poznat. Pro klid duše jsem jako největší hysterka šla ještě jednou na sono. Nemusím popisovat, jak se na mě zprvu dívali, když jsem opět, jako samoplátce, přišla s tím, že bych chtěla po dvou měsících znovu vyšetřit prsa.


Tentokrát mě poslali pro jistotu, už za dva dny, na biopsii. Po deseti dnech mi volali, ať se dostavím pro výsledky. Už tehdy mi to možná mohlo být divné, že mi ten dobrý výsledek nesdělili do telefonu, ale chtějí abych se dostavila. Byl pátek a já chtěla mít klidný víkend a zároveň finálně uklidnit rodinu. Nečekala jsem proto do pondělí, ale jela jsem hned. Stále naprosto v klidu jsem čekala v čekárně. Jako dávka elektrického proudu na mě zapůsobilo pozvání sestřičky do ordinace, které bylo doprovázeno pohlazením po tváři. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není běžné chování sester. Měla jsem asi minutu na to, připravit se na případné špatné zprávy. Jak se ale připravit na to, že vám někdo řekne, že máte rakovinu? Nijak! Za pár minut jsem seděla jako opařená, duchem nepřítomná a po tom, co jsem slyšela, že mám zhoubný nádor, a větu ,,onkologie je ve čtvrtém patře,, , jsem nevnímala nic. Několikrát mi poté bylo vyčítáno, že jsem někde špatně a že jsem měla to, či ono vědět. Vždyť mi to přeci lékařka hned po oznámení diagnózy říkala. V tu chvíli jsem byla duchem s mým malým čtyřletým chlapečkem a přemýšlela, co s ním bude, když umřu. Ostatní informace jsem nevnímala.


Po vyslechnutí diagnózy jsem čekala asi 5 hodin na onkologii. Můj první kontakt s tímto oddělení. S pokorou a ohromným strachem jsem pozorovala pacienty, kteří už byli v léčbě a s touto nemocí smíření. Pan doktor mi oznámil, že mě bude čekat mnoho vyšetření, aby se vědělo, kde všude mám metastáze, neboť můj nádor je prý velmi agresivní a rychle roste. Tak to mě úplně zlomilo. Doktor pokračoval, že s mojí diagnózou mi dává cca tři roky života, což měla rozhodnout léčba. Měla jsem si nechat odebrat vajíčka, protože jsem mladá a určitě budu chtít děti. Celé mě to velmi mátlo. Myslela jsem, že už jsem po celém dni úplně mimo a ztrácím souvislosti. Protože smrt a další děti v následné větě jsem nechápala. Pan doktor vše zakončil tím, že se prostě uvidí jestli se vezme prso a budou nutné chemoterapie, ale je pátek a on toho moc již nevyřeší.


Bylo mi hrozně. Doma všichni čekali na verdikt, já se jim sesunula do náruče a celý víkend probrečela. Pořád jsem přemýšlela, nad tím, že mi zbývá tak málo času, co všechno chci ještě se synem zažít a že mě čeká hnusná cesta, o který nic nevím. Nevím, jak se vlastně podávají chemoterapie, ale z filmů vím, že je po nich člověku špatně a přijde o vlasy…

Po týdnu jsem již nesla všechna svá vyšetření na konzilium, kde se mělo rozhodnout o mé léčbě. Verdikt byl takový, že mi vyndají nádor a to je celé. Zřejmě jsem si měla jít užívat ten zbytek, co mi vyměřil pan doktor. Sebrala jsem odvahu a zeptala se, zda by mi nemohli odebrat raději celé prso a na to mi onkoložka řekla, že co by to bylo za kvalitní život bez prsa. Chtělo se mi řvát! Cizí ženská, kterou jsem viděla poprvé v životě, mi bude říkat něco o tom, jak se mi bude nebo nebude žít bez prsa??? Já chci hlavně žít!!! Zůstat tady pro svého syna a klidně bez nohou, kdyby to bylo potřeba a rozhodně nebudu řešit kvalitu života bez prsou. Další zádrhel bylo to, že jsem odmítla zamražení vajíček. Začalo se řešit se mnou, ale beze mě, jak jsem mladá a že bych jednou mohla litovat atd. Nikdo se neptal na můj názor. Nezajímalo je, že nemám ani tolik peněz a ani myšlenky na to, řešit co bude. Já už přeci jedno dítě mám, potřebuji tady zůstat pro něj.


Zcela otevřeně přiznávám, že to byla poslední věc, co jsem v této nemocnici řešila. Měla jsem veliké štěstí, že mi na mail odpověděla zkušená lékařka z Prahy a převzala si mě do péče. Všechno dostalo úplně jiný rozměr a já se neskutečně uklidnila. Začala jsem plně důvěřovat své lékařce. Už jsem nemusela zjišťovat, zda postup je v pořádku a zda to nemá být jinak. Všechno jsem nechala s plnou důvěrou na ní. Následovala operace, při které mi vzali nádor a uzliny. Potom se zjistilo, že můj nádor je hormonální, neboť první biopsie rozlišovala, zda-li je nádor zhoubný/nezhoubný a nic víc. Velkým šokem pro mě bylo, že stimulace a odebrání vajíček v mém stavu s hormonálním nádorem by pravděpodobně bylo fatální a nádoru by se naopak dodala výživa. První operace proběhla v pořádku a tak jsem se připravovala na svojí první chemoterapii. Cestu mi ale zkomplikovala prodělaná mozková příhoda a vrozená srdeční vada. Lékaři napříč odděleními řešili, co je pro mě nejvíce životu ohrožující, zda selhání srdce, mrtvička a nebo agresivní rakovina. S mými svoleními jsme šli do rizika a začali podávat silné chemoterapie. Po čtyřech silných jsem měla dalších 12 slabších. Stavy, které jsem tohoto půlroku měla a všechny další vedlejší nežádoucí účinky popisovat nebudu, jen zmíním neštovice. To načasování prostě nevymyslíte. Raději se posunu dál v léčbě a k provedené genetice, která mi potvrdila BRCA gen. Já s mojí onkoložkou měla celkem rychle jasno, co mě čeká dál. Neváhala jsem a kývla na oboustrannou mastektomii.


Dnes je to tři roky po diagnostikování rakoviny prsu. Stihla jsem ještě oboustranné odebrání vaječníků s vejcovody, operaci srdce a covid. Nevím kolik životů mi ještě zbývá, ale já ten můj žiju každý den na plno. Užívám si, co mi v rámci všeho, tělo dovolí. Snažím se nemyslet na to, co by mohlo být a vychovávám dnes už osmiletého syna, jak nejlíp dovedu.


- Andrea Ch.


90 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Míša J.: Burkittův lymfom ve 13 letech

"Otázku „Co když umřu" jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný."

Lucie K.: Oboustranná mastektomie

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždycky vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Lepší ale já, než moje děti."

Klára M.: Byla jsem za "hysterku"

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."