Moje terapeutka mi na jednom sezení řekla: ,,Cítím, že je pro Vás těžké být ženou.“ Myslím si, že má pravdu.
Moje přeměna z dívky v ženu nebyla snadná, menstruace byla od začátku velmi nepravidelná a krvácení bývalo dlouhé. Stala jsem se tak častým návštěvníkem gynekologie a moje tehdejší paní doktorka rozhodně nepatřila k těm laskavějším a citlivějším.
Po roce různých čajů, injekcí a hormonů jsem poprvé slyšela důvod mých problémů, diagnózu syndrom polycystických ovárií, tzv. PCOS. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se konečně přišlo na příčinu mých problémů a na druhou stranu jsem už ve svých 15ti letech byla vystrašená, zda budu moct mít v budoucnu děti. Byla jsem ale ujištěna, že otěhotnět nebude problém.
Po dobu 10 let jsem tento syndrom měla ,,schovaný“ za hormonální antikoncepcí. Byla jsem ráda, konečně jsem nemusela pořád ,,lítat na gyndu“.
Když jsme s manželem začali uvažovat nad miminkem, antikoncepci jsem vysadila a menstruace mi opět chodila nepravidelně a byla jsem bez ovulace. Na ultrazvuku byly vidět cysty na vaječnících a hormonální profil z krve nebyl dobrý. Zkoušela jsem různé vitamíny, cvičení i hormony. Rok uběhl a já stále nebyla těhotná.
Krok správným směrem v mém případě byla návštěva centra asistované reprodukce. Provedli mi zde krevní testy včetně potravinových alergií. Vyšla mi pozitivní alergie na lepek a bílkovinu kravského mléka. S paní doktorkou jsme se domluvily, že zkusím 3 měsíce držet bezlepkovou dietu a budu se vyhýbat výrobkům z kravského mléka. Po třech měsících diety jsem u sebe zaznamenala pomocí symptotermální metody první ovulaci a za 14dní jsem držela v ruce svůj první pozitivní těhotenský test. Narodil se mi zdravý a krásný chlapeček. V tomto bodě mého příběhu to vypadá na happyend, ten se ale bohužel tak úplně nekoná.
Samotný porod byl komplikovaný, rozhodně neproběhl podle mých představ a následná rekonvalescence tak byla náročná. Po šestinedělí jsem navíc musela navíc podstoupit kyretáž, protože mi v děloze zůstaly zbytky placentární tkáně. Ta proběhla podle doktora bez komplikací. Syn byl uplakané a nespavé miminko. Nic nebylo tak, jak jsem si to vysnila a představovala. Přes dva roky jsem se trápila s depresemi a říkala, že druhé dítě nechci.
Když měl syn 4 roky, rozhodli jsme se s manželem, že bychom nakonec druhé dítě chtěli. Myslela jsme si, že to tentokrát půjde snadno. Syndrom polycystických vaječníků jsem měla pod kontrolou. Nadále jsem držela bezlepkovou dietu a menstruace mi po ukončení kojení chodila pravidelně, i když byla slabší a ovulace rovněž probíhala. Vše se tak zdálo být v pořádku a já doufala, že zanedlouho budu v ruce držet pozitivní těhotenský test.
Po roce bezvýsledného snažení jsem navštívila svého gynekologa a odcházela jsem od něj s žádankou na hysteroskopii. Doufala jsem, že o nic nepůjde. Spletla jsem se. Po probrání z narkózy jsem poprvé uslyšela neznámou diagnózu Ashermanův syndrom. ,,Nemám pro Vás dobré zprávy, máte dělohu srostlou k sobě. Vaše děloha se takto zhojila po kyretáži, kterou jste podstoupila po šestinedělí. Kyretáž je výškrab dělaný naslepo a bohužel toto se může stát. Já to neumím spravit, musela byste za specialistou do Prahy, a i tak jsou vyhlídky na další těhotenství špatné.“ oznamoval mi lékař. Přes slzy jsem neviděla, v hlavě jsem měla zmatek a nevěděla co dál. Mám se vydat na další trnitou cestu za miminkem?
Do Prahy jsme nakonec s manželem jeli celkem třikrát. Jednou na konzultaci a dvakrát jsem tam podstoupila hysteroskopii, kdy se mi pan doktor snažil srůsty rozrušit a dělohu znovu remodelovat do původního tvaru a velikosti. Povedlo se mu to, nicméně moje děloha má tendenci srůstat k sobě i nadále. Mám kvůli srůstům neprůchodné vejcovody a kvalita endometria, která je potřeba pro uhnízdění oplozeného vajíčka, nebývá u tohoto syndromu dobrá. Zkrátka vyhlídky nejsou optimistické ani při využití umělého oplodnění.
Je mi 33let, mám jedno úžasné dítě a cesta k němu nebyla jednoduchá. Druhé miminko možná mít nikdy nebudu. Nesu si s sebou diagnózu sekundární neplodnost a stejně jako pro mě po svatbě byly těžké otázky, kdy budeme mít miminko, jsou pro mě nyní bolestivé otázky, kdy už pořídíme synovi sourozence, ale za pomoci terapeutky se snažím se vším srovnat a zvládnout to, co je ještě přede mnou.
Ve svém příběhu jsem měla štěstí, že jsem narazila na doktorku, která se na moji diagnózu PCOS podívala komplexně a vyřešila ji tak taková ,,banalita“ jako bezlepková dieta. Podruhé už jsem bohužel tolik štěstí neměla. Po porodu císařským řezem mi v děloze zůstal kus placenty a to i přesto, že v kartě o průběhu porodu mám psáno, že placenta byla vybavena celá a dutina děložní byla před závěrečným šitím i zrevidována. Až poté, co mi byly objeveny srůsty v děloze, jsem se od doktorů dozvěděla, že kyretáž, kterou pro odstranění zbytků placenty podstoupila, není bezpečná metoda a u některých žen, může vést ke srůstům a způsobit tak neplodnost. Toto je pro mě ten hlavní důvod, proč sdílím svůj příběh. Já sama bych si přála, abych znala podobný příběh a před 5 lety si rozmyslela, zda podstoupím kyretáž a jaké riziko s sebou tato metoda nese.
- Šárka R.
Comments