"Zhroutil se mi svět. Chtěla jsem vědět kolik času mi zbývá. Uvidím syna vyrůstat? Asi ne. Jsem nevyléčitelná. Umřu."

"Nikdo, ani já jsem nepomyslela na to, že to spěchá! Jsem přece tak mladá, 25 let. Slovo „rakovina“ mi ani neprolétlo myslí."

"Úplně jsem se zhroutila a dokonce „nelogicky“ uvažovala o sebevraždě. Vím, že bych to, ale nikdy neudělala… Mám syna."

"První reakce manžela když se dozvěděl výsledek byla: "neboj, to dáme" byť jsme nevěděli co nás čeká."

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."

"Chemoterapií jsem měla celkem 16, někdy v polovině mi vypadlo i obočí a řasy. To bylo ještě horší, než ty vlasy. Cítila jsem se ošklivá."

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

"Byly doby, kdy jsem jí nesnášela a nechtěla ji ani vidět, protože jsem měla pocit, že mi rozbila rodinu."

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."

V tu dobu mě “zradil” blízký člověk, který tu informaci o mé nemoci pustil do světa, přesto, že jsem si to nepřála.

"V těch nejtěžších chvílích se objevila moje láska z mládí. Neodradila ho ani moje nemoc, ani fyzická změna. Byl a je mi oporou."

"Pět dní před Vánoci jsem však samovolně potratila. Dost mě to vzalo, ale nemohla jsem se bolesti zcela poddat, protože tu byl můj syn."