"Otázku „Co když umřu" jsem si pokládala snad denně. A můžu vám říct, že mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný."

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždycky vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Lepší ale já, než moje děti."

"Z rozhovoru si pamatuju jen „nádor“, „zhoubné“, „Žluťák“, „tady máte číslo“, „držíme Vám palce“."

"Chemoterapií jsem měla celkem 16, někdy v polovině mi vypadlo i obočí a řasy. To bylo ještě horší, než ty vlasy. Cítila jsem se ošklivá."

"Otázku „Co když umřu,, jsem si pokládala snad denně. Mít strach ze smrti v jakémkoli věku je fakt příšerný a nikomu bych to nepřála."

"Byly doby, kdy jsem jí nesnášela a nechtěla ji ani vidět, protože jsem měla pocit, že mi rozbila rodinu."

"Při vyřčení slova rakovina se mi vždy vybavila smrt. Sevřel mě strach, že mohu umřít i já. Raději ale já, než mé děti nebo někdo blízký."

Půl roku uteklo a mě čekala operace. Genetika mi potvrdila mutaci CHEK2, proto se lékaři rozhodli pro odstranění obou prsů.

V tu dobu mě “zradil” blízký člověk, který tu informaci o mé nemoci pustil do světa, přesto, že jsem si to nepřála.

"V těch nejtěžších chvílích se objevila moje láska z mládí. Neodradila ho ani moje nemoc, ani fyzická změna. Byl a je mi oporou."

"Pět dní před Vánoci jsem však samovolně potratila. Dost mě to vzalo, ale nemohla jsem se bolesti zcela poddat, protože tu byl můj syn."

"Já chci hlavně žít! Zůstat tady pro svého syna a klidně bez nohou, kdyby to bylo potřeba a rozhodně nebudu řešit kvalitu života bez prsou."